„Trojnásobně vyprodaný koncert je důkazem, že živá klasická hudba stále rezonuje s lidskými srdci.“

„Na rozdíl od mnoha interpretů, kteří vnímají hudbu jako platformu pro vlastní ego, Vondráček přistupuje k dílu s neobyčejnou pokorou.“

„Vondráčkova hra, Raiskinovo vedení orchestru a dramaturgická volba skladeb vytvořily jedinečnou symbiózu, která nejen oslavila hudbu, ale také připomněla její schopnost proměňovat naše vnímání světa.“

V sále Kina Vesmír, dočasném zázemí Janáčkovy filharmonie Ostrava, se v pátek 17. ledna uskutečnilo třetí provedení jejího programu Novoročního koncertu. Tento večer pod taktovkou Daniela Raiskina a s klíčovou ingrediencí klavírního umu Lukáše Vondráčka byl nejen hudební oslavou začátku nového roku, ale také hlubokou reflexí nad lidskou tvořivostí a přesahem hudby, která nás může vést k transcendenci.

Program koncertu zahrnoval mistrovská díla konce 19. a první třetiny 20. století: Sibeliovu Symfonii č. 7 C dur, op. 105, Ravelovu báseň La Valse a Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23. První dvě skladby, vzniklé po první světové válce, nabízejí reflexi doby, která byla formována hlubokými ztrátami a znovuobjevováním lidských hodnot.

Sibeliova Sedmá symfonie je fascinujícím dílem, které představuje vrchol jeho symfonické tvorby. Skladba, koncipovaná jako jednovětý celek, je ztělesněním jeho vize symfonie jako kontinuálního hudebního toku. Dirigent Daniel Raiskin předvedl hluboké porozumění této skladatelově vizi. Jeho interpretace byla naplněna trpělivostí, důrazem k detailu a citlivým vyvažováním jednotlivých sekcí orchestru.

Plynulý tok hudby, bez tradičních přestávek mezi větami, byl podpořen promyšlenou strukturou. Raiskin skvěle zvládl přechody mezi rozličnými sekcemi, od pomalého gradujícího Adagia přes živé Vivacissimo až po majestátní závěrečné Largamente. Téma trombonového sóla, symbolické pro celou skladbu, zaznělo výrazně, avšak přirozeně zapadalo do celkového obrazu. Smyčce a žestě spolu komunikovaly s organickou jemností, což dodalo interpretaci punc autenticity.

Sibeliova hudba si žádá nejen technickou preciznost, ale také schopnost zachytit hluboký duchovní rozměr. Autorovy tempové a dynamické změny, často nejednoznačné a vyžadující intuici, byly pod Raiskinovým vedením vyřešeny s přehledem a elegancí. Výsledkem bylo provedení, které nejen respektovalo skladatelovu ideu, ale také oslovilo duši posluchače.

Ravelova báseň La Valse je hudebním zrcadlem rozpadající se kultury. Skladatel transformuje vídeňský valčík, symbol elegance habsburské monarchie, do podoby dekadentní a tragické. Dirigent Raiskin s Janáčkovou filharmonií předvedli mistrovské porozumění mnohovrstevnaté skladbě.

Interpretace zdůraznila kontrast mezi průzračnými pasážemi a zvukovou explozí. Valčíkový rytmus se pod Raiskinovým vedením postupně měnil – od lehkosti a elegance až k žádoucí groteskní těžkopádnosti a chaosu. Dynamické gradace, citlivě řízené, vedly posluchače k finálnímu zhroucení hudebního světa, který byl zároveň fascinující i děsivý.

Ravelova barevná orchestrální paleta zazářila v plné kráse. Smyčce tvořily jemnou texturu, dechové nástroje přinášely zdobná melodická sóla, zatímco žesťová sekce dodávala dramatičnost. Bicí pak podtrhovaly rytmickou intenzitu, aniž by narušily celkovou harmonii. Přes veškerou interpretační složitost zůstala textová průzračnost skladby zachována.

Vrchol večera však nastal ve chvíli, kdy na podium vstoupil Lukáš Vondráček. Světově uznávaný pianista, který zahájil kariéru právě v Ostravě, přednesl Čajkovského Klavírní koncert b moll s mimořádnou hloubkou, pokorou a uměleckou zralostí. Byla to pocta přítomnému okamžiku.

Jeho technicky naprosto dokonalá hra byla duchovním zážitkem. Vondráček na pódiu nepředváděl sám sebe, ale plně se oddal interpretaci díla. Čajkovského koncert v jeho naprosto autentickém podání získal nový rozměr. Nepředkládal divákům jen virtuozitu, ale hlubokou koncepci, která se zaměřila na poselství skladby.

Už od první věty bylo patrné, že Vondráček nepřistupuje k dílu povrchně. Jeho úvodní akordy zazněly jako obrovské gesto, plné dramatické intenzity, avšak nikdy ne přehnaně. Sólové vstupy v první větě byly okamžikem, kdy se v sále zastavil čas. Nikdo nedýchal, nikdo se nepohnul – každý byl zcela pohlcen jeho pojetím. Tyto chvíle byly skutečným „dotekem božství“, okamžikem, kdy se umění stává transcendentní zkušeností.

Zejména v druhé větě pak Vondráček projevil mimořádně citlivou schopnost komunikace s orchestrem. Jeho hra nebyla solitérní – naopak dávala prostor jednotlivým instrumentálním sólům, čímž vznikaly přirozené dialogy mezi pianistou a ostatními nástroji. Bylo patrné, že si váží každého hráče a vnímá jejich příspěvek jako rovnocenný. Tato vzájemná komunikace dodala skladbě neuvěřitelnou hloubku i pocit spolupráce a vzájemného propojení.

Třetí věta byla oslavou radosti a triumfu. I zde však Vondráček ukázal, že technická brilance nemusí být samoúčelná. Jeho interpretace byla velmi energická, strhující, avšak nikdy na efekt. Každá fráze měla svůj význam, každý tón byl koncepčně promyšlený a především procítěný.

Co však dělá Vondráčkovu interpretaci skutečně výjimečnou, je jeho filozofie hry. Pianista chápe hudbu jako prostředek k vyjádření hlubších myšlenek a emocí. Na rozdíl od mnoha interpretů, kteří vnímají hudbu jako platformu pro vlastní ego, Vondráček přistupuje k dílu s neobyčejnou pokorou. Jeho cílem není zviditelnit sebe, ale sloužit hudbě a jejímu poselství. Tato filozofie je hluboce inspirativní, protože přesahuje hranice hudby a dotýká se samotné podstaty lidské existence.

Vondráčkův přístup lze přirovnat k filozofii přítomného okamžiku, jak ji popisuje Eckhart Tolle: „V běžném, s myslí identifikovaném nebo neosvíceném stavu vědomí je potenciál síly a kreativity zakrýván psychologickým časem. Odkrytí spočívá v životu v přítomném okamžiku. Nemůžete najít sebe tím, že půjdete do minulosti. Najít sám sebe lze pouze v přítomnosti. Život je teď. Neexistuje čas, kdy váš život nebyl nyní nebo nebude nyní. “ Vondráčkova hra nás vede k uvědomění si přítomnosti – každý tón, každá fráze je prožívána naplno, intenzivně, a přesto bez spěchu. Tato schopnost být plně přítomný na pódiu je vzácná a činí z jeho výkonu nezapomenutelný zážitek.

Pane Vondráčku, děkuji vám za tento večer. Vaše interpretace byla více než jen hudbou – byla to cesta k pochopení sebe sama a přítomnosti. Tento koncert zůstane v mé paměti jako jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se umění stává branou k vyššímu vědomí.

Janáčkova filharmonie je pro mě osobní záležitostí. S tímto tělesem mě pojí mnohé přátelské vztahy i obdiv k jeho oddanosti hudbě. Pozorovat kolegy na pódiu, jak přetvářejí notové záznamy v živoucí proud hudby, je zážitek naplněný radostí i úctou.

Novoroční koncert byl nejen hudebním zážitkem, ale i filozofickou cestou. Vondráčkova hra, Raiskinovo vedení orchestru a volba skladeb vytvořily jedinečnou symbiózu, která nejen oslavila hudbu, ale také připomněla její schopnost proměňovat naše vnímání světa. Trojnásobně vyprodaný koncertní program je důkazem, že živá klasická hudba stále rezonuje s lidskými srdci. Bylo to setkání s krásou, která nás povzbuzuje, abychom si vážili přítomného okamžiku. Děkujeme všem, kteří tento zážitek umožnili – za radost, inspiraci a dotek univerza.

Zdroj: Recenze převzata z webu www.klasikaplus.cz, autor: Martina Farana, 19. 1. 2025, foto: Martin Kusyn