Mimořádné koncerty si žádají mimořádné programy. Letošní novoroční koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava se nesl ve znamení osmičkového roku národních oslav a především stého výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků a na program byl z pochopitelných a symbolických důvodů zařazen cyklus „Má vlast“ Bedřicha Smetany. Snad neexistuje příznačnější dílo v naší hudební historii, které by bylo spjato s tak monumentálním nacionálním uvědoměním.

Zahájení koncertu předcházely sympatické zdravice ředitele filharmonie Jana Žemly a primátora města Ostravy Tomáše Macury, který převzal nad koncertem záštitu. Řízení novoročního koncertu bylo svěřeno šéfdirigentovi Heiko Mathiasi Försterovi. Ten na svůj příchod nechal čekat možná více, než přítomní ve zcela zaplněném sále mohli snést, nevydrželi v klidu a napětí toužebného očekávání a bohužel dirigenta přivítali nelibým hučením a pokašláváním, které se naštěstí brzy obrátilo v přívětivý potlesk.

První takty vstupního sóla dvou harf otevřely majestátnost Vyšehradu, který se celkově odehrál v patřičně důstojném tempu a promyšlené tektonické výstavbě, dirigent si skvěle pohrával s rytmizací, akcentováním důrazů a frázováním, až to místy připomínalo špičatost věží samotného Vyšehradu. Vstupy dřevných nástrojů byly poněkud tlumenější i žesťové nástroje zanikaly v jevištní akustice, ale tento dojem se v průběhu dalších vět vytratil. Skvěle si vedly klarinety se svými klenutými frázemi. Svou technickou vybavenost skvěle sehrály něžné tóny smyčců, především violoncella zněla velmi libě a skvěle rozehrála naléhavost a gradaci zvláště ve fugattových místech.

Úvodní tok pramínků Vltavy dirigent zvolil v tradičním svižnějším tempu (srovnávám zvláště s provedením a pojetím Daniela Barenboima na zahájení Pražského jara 2017; recenzi Opery Plusz tohoto koncertu najdete zde). Neubráním se však dalšího srovnávání především v práci s detaily a dynamické výstavbě frází a dílčích částí. Dirigent Heiko Mathias Förster skvěle vystavěl Vltavujako celek v rondové formě, avšak jednotlivé díly mohly mít větší náboj, hodný svého charakteru. V onom vltavském toku nějak rychle uplynula vesnická veselka, lesní rohy jako symbol lovu svou melodií příliš zanikly, minul se les s rusalkami, kde se tok melodie až skoro zastaví a křehce až nerušeně se snaží proplout dál do tajemných obrysů starých hradů. Spěchalo se až k ohlušujícímu výrazu svatojánských proudů a Vyšehradu, do dynamicky nejsilnějšího a tektonického vrcholu směřujícího k závěru toku řeky Vltavy. Nicméně není pochyb, že plný zvuk orchestru a jeho technická vybavenost jsou prostě u Janáčkovy filharmonie Ostrava jedinečné.

Sváteční náladě mělo přispět nasvícení jeviště barevnými světly, prakticky tak, že se během celého koncertu barevně měnilo nasvícení závěsů umístěných po stranách jeviště. Nikterak to nerušilo, ani neobohacovalo. Smetanova hudba není typ hudby, která by již měla v sobě primárně a promyšleně propracované zabarvení (jako například hudba Skrjabinova), ale dnes je nějak moderní videomapping i při koncertních produkcích. I když šlo jen o střídání několika barev (ne zmíněný videomapping), zřejmě i to měl někdo dobře a ne náhodně promyšlené. (Například svit měsíce při reji rusalek byl podpořen studeně modrým světlem, dále přešel do zelené, Šárčino úvodní krvelačné řádění i její milostná melodie se Ctiradem se nesly v barvě červené a tak podobně. Někde ty barevné náhody docela dobře vyšly.)

Dirigentovo nasazení úvodu Šárky bylo velmi strhující a neslo se po celou dobu vývoje této symfonické básně. Podobně jako Vltava je Šárka velmi popisná a líčí řadu situací, které by bylo ideální více výrazovými prostředky podtrhnout a vystihnout výjimečnost programnosti Smetanovy hudby. Skvěle zaznělo elegantní přicválání Ctiradova vojska, sólové vstupy klarinetu a také violoncell (symboly mluvy Šárky a Ctirada), jejich milostné vzplanutí proběhlo nějak rychle a přehrálo se poněkud bez prožitých emocí – i když vlastně proč ne, ze strany Šárky to nebyly žádné emoce jen falešná lest. Co však mělo silný hudební „šmrnc“, bylo vykreslení pijatiky vojáků až do výsledného řádění Šárčiných žen. Vyzdvihla bych veškeré sólové nástroje – klarinety, violoncella, horny, fanfáry v žestích. Této větě dávaly obrovskou osobní a technicky perfektní hodnotu.

Svěží tempo následující věty Z českých luhů a hájů znamenitě odráželo technickou vybavenost nástrojových skupin, zvláště plný zvuk a jednotu smyčců. Jejich fugy byly bez jediného zaváhání zřetelné a bravurně vyhrané, stejně tak si smyčce vedly i v následující části Blaník, kde též zazněly vynikající violy! Ačkoliv si smyčce vedly nadmíru znamenitě, vůdčí melodie v dřevěných dechových nástrojích byla trošku v pozadí. Orchestr jako celek zvláště v unisonu ohromoval již poněkolikáté svou dokonalostí v sehranosti, plném zvuku (i navzdory nepříznivé akustice zaplněného sálu). Celá věta měla skvělou tektonickou výstavbu a zvolené tempo bylo naprosto ideální.

Ideovou závažnost a hudební náplň Táboru bych vyzdvihla jako nejdokonalejší monument celého cyklu, zvláště když na něj navazující Blaník dokončí myšlenky husitského chorálu a rozvine naději na vzkříšený národ, budoucí štěstí a slávu. Interpretačně též obě věty stály na vrcholu celého cyklu, skvěle zde byly odstíněny trojí motivy husitského chorálu a práce s nimi, zvláště pak archaická až varhanní podoba ve skupině dřevěných dechových nástrojů („prostež od Boha pomoci a úfajte v něho“).  Krátké intermezzo v podobě pastýřské melodie, umístěné jako předěl za temnou hudbou předchozího pochodu, patří mimochodem k největším barevným efektům celého cyklu. Též funguje jako účinný kontrast proti předchozí náladě a dle Otakara Jeremiáše „se tu jasně jeví Smetanova představa, že pastorale nemá býti ani sentimentální ani elegické, nebo zbytečně výrazově nadnášené“. Myslím, že dirigent Heiko Mathias Förster dokázal tuto myšlenku přesně interpretačně praktikovat.