Janáčkova filharmonie Ostrava pod taktovkou Daniela Raiskina a se sólistou Lukášem Vondráčkem odehrála svůj Novoroční koncert. Ten se letos koná hned ve třech vyprodaných termínech od středy 15. ledna do pátku 17. ledna. A to ve velmi nadějné atmosféře, protože výstavba nového koncertního sálu běží podle harmonogramu, i když to tak při pohledu z ulice na první pohled nevypadá.

V bývalém kině Vesmír, dočasném působišti Janáčkovy filharmonie, se poprvé sešli posluchači už ve středu, kde nechyběli ani  ředitel filharmonie Jan Žemla a primátor Ostravy Jan Dohnal. Ředitel ve svém úvodním slově vyjádřil potěšení, že v situaci, kdy obecným trendem je snižování, má orchestr rekordní počet návštěvníků a předplatitelů. Dokonce více, než před dobou covidovou. Podle slov primátora je Ostrava městem, na které jsme všichni hrdi. Také díky Janáčkově filharmonii Ostrava, která město důstojně reprezentuje a vyváží kvalitu i do zahraničí. Proto si jednoznačně zaslouží nový sál, na který čeká už 90 let. Primátor ujistil posluchače, že stavba běží, i když z pohledu ulice vypadá pořád stejně. „Blížíme se ke konci první fáze a vše jde podle plánu. V roce 2027 bude sál hotov. Bude v něm skvělé zázemí, špičková akustika a také se stane architektonickou dominantou Ostravy.“

Dramaturgie Novoročního koncertu byla dílem budoucího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Janáčkovy filharmonie Daniela Raiskina, který orchestr řídil. Jeho asistentem se stal mladý nadějný dirigent pocházející z Ostravy Filip Urban. Ten díla s orchestrem připravoval a byl Danieli Raiskinovi také pohotově k ruce při zkouškách. Program letošního Novoročního koncertu nebyl pouze zábavný, břeskný a jásavý, jak bývá zvykem, ale přinášel i rovinu kontemplativní, která zcela jistě k přelomu roku spojeného s bilancováním patří. Mohli jsme sledovat záměrnou „dějovou“ linii od klidného začátku přes parafrázovaný vídeňský valčík až k jednomu z nejznámějších a nejhranějších děl vůbec.

Symfonie č.7 C dur op. 105 finského autora Jeana Sibelia je jeho poslední symfonií. Po šedesátce přestal komponovat a žádnou další symfonii ani symfonickou báseň nevytvořil, ač na to měl dalších třicet let. Zemřel v 91 letech. Symfonie popírá všechna pravidla formálního členění na jednotlivé věty. Jedná se o jednu plynulou a nepřerušovanou hudební výpověď. Má vyprávěcí charakter. Ze studnice severské zádumčivosti vyrůstá jeden motiv za druhým. Působivá crescenda a decrescenda dechů podpořená tremolem smyčců nedávají klid. Sibelius je mistrem gradací a barev. Svítivé housle se odrážejí od temných violoncell a kontrabasů. Časté změny nálad a hodně paralelně probíhajících dějů můžou působit na posluchače náročným dojmem, zároveň jej však nenechají přijít na jiné myšlenky a stále upoutávají jeho pozornost.

Dalším vkladem Daniela Raiskina bylo zanesení drobných úprav a oprav do partitury. Dle ověřených Ravelových poznámek. V některých místech odstranil činel či přidal trubku, kontrabas a kontrafagot. Někde pozměnil rytmus úderů na bicí nástroje. A výrazný zásah uskutečnil v závěru, kde poslední tři takty rytmicky zhustil a zrušil kvartolu v předposledním taktu.

Dramaturgicky výstižné bylo pořadí skladeb v první polovině koncertu – nejdříve kontemplativní Sibelius a potom Ravelův La Valse, který postupně graduje až do euforického konce. Obdivuhodný výkon a krásnou barvu tónu předvedla první hobojistka (stejná jako v Sibeliovi). Kulatým tónem zněly i trubky a celou škálu barev předvedl basklarinet.

Zde si můžete přečíst pokračování recenze druhé části večera.

Zdroj: Recenze převzata z webu ostravan.cz, autor: Markéta Dvořáková, 15. 1. 2025, foto: Martin Kusyn