Pětadvacátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby byl slavnostně zahájen 20. března 2016, na Květnou neděli, v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně. Letos má rovněž jasně vymezenou dramaturgii. Vladimír Maňas vtiskl každému ročníku vlastní motto. V tomto roce se završuje pětiletý cyklus, zahájený v roce 2012. Tehdy byl poprvé posluchač vybídnut k pohybu (Pouť, 2012), následně pak k cestě (Exodus, 2013), objevování hodnot (Východ – Počátek, 2014, Západ – Ratio, 2015), aby se nakonec vrátil zpět do svého nitra (Srdce – Útočiště, 2016). Za své útočiště jistě považujeme i svůj domov, proto letos festivalu dominuje česká duchovní hudba.
Zahajovací koncert festivalu byl tentokrát svěřen Janáčkově filharmonii Ostrava a jejímu šéfdirigentovi Heiko Mathiasi Försterovi. Není pochyb o tom, že šlo o program ideově i posluchačsky závažný, věnovaný českým, leč „nerepertoárovým“ a tedy jen zřídka slýchaným dílům Miloslava Kabeláče, Luboše Fišera a Jana Hanuše. Všechny tři skladby se shodně zabývají naléhavými otázkami pravdy, víry, identity, zakotvením jedince ve společnosti. Pojmy lidství, dobra, ctnosti, oběti jsou v nich konfrontovány s věčností i každodenností.
Úvod koncertu patřil Kabeláčově Sedmé symfonii pro recitátora a orchestr. Je to skutečně svébytná, neprávem opomíjená, instrumentačně barvitá, originální hudba. Podstatně méně šťastná je autorova práce s textem, omezovaném na lakonické kraťoučké věty či pouze jednotlivá slova. Záměrným opakováním tak trochu ztrácejí svůj sugestivní význam, ač břitce deklamující Přemysl Bureš dělal, co mohl.
Skladbu bych charakterizoval jako „extaticky statickou“. To je možná i jeden z důvodů, proč tento skladatel stále nenalézá cestu na koncertní pódia, ač ho experti velebí a staví po bok Janáčkovi, Dvořákovi či Martinů. Postřehl jsem avizovanou symboliku, skryté citace, názvuky, rafinovanosti. Ale přesto cítím, že v této hudbě, plné nesporně silných univerzálních hodnot, nepodléhající ideovým výkyvům, dobovým diktátům, je něco – nedokáži to bohužel přesně pojmenovat – co ji současné době a životu velmi vzdaluje a proto nás dostatečně silně neoslovuje.
Crux (Kříž) Luboše Fišera pracuje s podstatně úspornějšími a přímočařejšími výrazovými prostředky. Skladba pro sólové housle, tympány a zvony postrádá jakýkoliv symfonický rozměr, je ostatně určena toliko dvěma interpretům. Rozmístění obou hráčů – houslista stál nasvícen ve středu chrámové lodi, hráč na bicí nahoře na kůru – se ukázalo mimořádně šťastné. Milan Paľase vrhl do hry s mimořádnou espresivitou, jako by hrál Ysayovu virtuózní sonátu.
Dřel sebe i své housle, jako by je chtěl rozbít, hrál jako šílený, hotový démon. Několik desítek metrů od něj postupně gradovaly v jakési středověké sekvenci tympány Martina Opršála od doprovodné až po dominující roli (převzatou pak zvony), zatímco houslový ztrácel svoji vypjatost a vyústil v tichou katarzi… (zbytek recenze najdete na www.operaplus.cz – http://operaplus.cz/nechtene-intimni-zahajeni-velikonocniho-festivalu-v-brne/
