Vzpomínám si, že Janáčkova filharmonie už australského autora, který působí jako velmi sympatický a energický postarší muž, v minulosti hrála. Tenkrát se jednalo o poměrně krátké dílko, jež nevzbudilo žádný větší ohlas, ale také nijak výrazně ctitele soudobé hudby nepohoršilo. S jídlem roste chuť, říká se, a McEnroe ve čtvrtek v Ostravě uvedl světovou premiéru své skladby Symfonická suita č. 1 „A modern medieval tale“. Jenže autorovy „pohádky“ mají do modernity a pohádkovosti světelné roky daleko.

Bizarní, strnulá hudba, která se bezradně kolébala v téže tónině bez schopnosti oslovit nějakou melodií, výraznější harmonií, působila po několika větách jako špatně napsané kompoziční cvičení z poloviny 19. století. Bylo úmorné více než čtyřicetiminutovou kompozici vůbec doposlouchat. Kompliment a obdiv patří Janáčkově filharmonii, že tuto pseudosuitu zahrála bez mrknutí oka výborně, ač z výrazu tváří některých hráčů bylo zřejmé, že se nijak pohádkově při výkonu necítí. Nekonečná suita vyvrcholila po několika částech, které bylo zbytečné dopočítat, načež sálem zazněl mohutný výkřik jednoho z posluchačů: NUDA!. A já se ptám znovu, už poněkolikáté: Kdy uslyší ostravští diváci kvalitního současného autora?

Naštěstí večer pokračoval v daleko příhodnějším stylu. A nutno dodat, že si člověk zatraceně bytostně uvědomil, jaké pohádkové poklady se v hudbě Wolfganga Amadea Mozarta a Bedřicha Smetany blyští, třpytí a svítí věčným plamenem. Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll K 491Wolfganga Amadea Mozarta je jedinečnou ukázkou modernosti Mozartovy melodické invence. Hlavní téma první věty v expozici uvádí ostře disonantní téma, jež svou nenápadnou tragikou konvenuje s o více než deset let mladšími skladbami Ludwiga van Beethovena. Italský pianista Francesco Piemontesi se v Ostravě už podruhé předvedl jako interpret velkých kvalit.

V první větě Allegro Piemontesi s maximální soustředěností vystihl dynamickou šíři a dramatickou výbušnost hudebních myšlenek. Obdivuhodná, harmonicky avantgardní kadence šokovala silou zvukové fantazie. Zvláštní, jedinečnou atmosféru klavírista svou niternou interpretací vytvořil i ve druhé větě Larghetto, která je koncipována jako rondo. Pianista s nepopiratelnou noblesou potěšil sametovým tónem a měkkým pružným úhozem s bohatou paletou hudebních barev. Také třetí věta Allegretto s osmi variacemi byla báječně ztvárněná sólistou i perfektně hrající filharmonií.

Zážitek z provedení Mozarta byl ve srovnání s úvodem večera diametrálně odlišný a obecenstvo zahrnulo interprety v čele s Piemontesim nadšeným aplausem, který si vyžádal ještě jeden překrásně lyrický přídavek.

Poslední skladbou večera byla symfonická báseň Bedřicha SmetanyRichard III. Dílo je inspirováno skutečnou postavou anglického krále z let 1483 – 1485, který nechvalně vstoupil do anglických dějin jako nehorázný lotr. Premiéra Smetanovy symfonické básně 5. ledna 1862 v Praze se setkala s naprostým neúspěchem. Je zřejmé proč. Zkostnatělé pražské obecenstvo, zatuchlý vzduch šosáctví a servilnost nebyly sto pojmout úžasnou hudební energii, kterou český skladatel vrhnul po vzoru Franze Liszta do své skladby.

Na Smetanově Richardu III. je báječné to, že ačkoli se jedná o dílo programní, vyhýbá se popisnosti a přesně vystiženými kontrasty temného hlavního tématu, které charakterizuje postavu tyranského krále, včas střídá s kantilénou naplněnou obdivuhodným steskem. Závěrečné stupňování napětí a gradace byly vysloveně zdrcující. Provedení Janáčkovy filharmonie bylo ve čtvrtek precizní zejména v Mozartovi. Také Smetana se Försterovi a jeho orchestru povedl.

A tak jsem si na tomto koncertě, kde se premiérovala moderní současná skladba, uvědomil, jak moderní, současnější než současné, mohou být kompozice předešlých staletí a jak je vlastně dobře, že i škvár typu skladby McEnroa zazněl, aby si to člověk opravdu bytostně uvědomil. Jen se z takového hudebního menu nesmí stát pravidlo. Jednou za rok tohle prostě stačí a dost!