Recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 25. 3. 2022, autor Milan Bátor, foto Ivan Korč. 

Rodák z Frýdku-Místku a špičkový virtuos Ivo Kahánek ve čtvrtek 24. března zahrál s Janáčkovou filharmonií Ostrava klavírní koncert Inkantace Bohuslava Martinů. Provedení dramaturgicky neotřelého koncertního večera řídil švýcarský dirigent Kaspar Zehnder.

Lidský i umělecký profil Iva Kahánka osloví dřív či později každého, kdo se s ním setká. Pianista sklidil v uplynulých letech uznání za ceněné nahrávky a brilantní nastudování klíčových kompozic 20. století. V Ostravě Kahánek nyní provedl společně s Janáčkovou filharmonií Klavírní koncert č. 4 Inkantace Bohuslava Martinů.

Jako ale během večera první zazněla orchestrální suita Mnoho povyku pro nic Ericha Wolfganga Korngolda. Skromné obsazení nástrojů orchestru je podmíněno původní funkcí této skladby, která vznikla jako scénická hudba pro divadelní představení. Tomu odpovídal i její vitální, odlehčený charakter s půvabnou melodikou, ráznou rytmikou a sólovými příležitostmi pro hoboj, violoncello, lesní rohy a další nástroje. Hravě neoklasická hudba Korngolda byla dobrou volbou. V interpretaci Janáčkovy filharmonie měla patřičnou svěžest a eleganci, nechyběly bravurní sólové výkony.

Druhým dílem programu byly Inkantace. Svůj čtvrtý klavírní koncert koncipoval Martinů jako magické zaříkávání, čemuž odpovídá i význam slova inkantace. Největší český skladatel 20. století chtěl naznačit, že obsah hudebního díla není snadné definovat, není totiž vždy vyjádřením koncepce, ale „zahrnuje vnitřní vývoj postojů autora k našemu světu.“

Snad proto se Martinů odhodlal k novému řešení, které se strukturálně i výrazově vymyká všemu předchozímu. Kdo by čekal hudbu zasněnou a uhlazenou, byl by překvapen. Inkantace Martinů mají povahu vnitřního dramatu plného neklidných předělů, tektonických zlomů a nečekaných rytmických útvarů.

Kahánek zahrál koncert Martinů s velkým respektem. Bylo to zřejmé už od počátku, kdy se s nebývalou pozorností koncentroval na samotné zahájení díla. Hra tohoto pianisty zaujala precizní zvukovou představou. Žádný tón či souzvuk, který Kahánek zahrál, nevyzněl izolovaně, ale nacházel se v promyšleném kontextu k ostatním. Pochopil, že zde nejde o virtuózní stylizaci, ale o hluboké myšlenkové poselství. A tak i přednesl každou hudební frázi: v každém okamžiku opřen o bezvadné zázemí své klavírní techniky, ve snaze pochopit, co Martinů do své hudby zašifroval. Výborně mu přitom sekundoval také orchestr, který pod vedením dirigenta Zehndera hrál přesně a citlivě.

Inkantace jsou netypickým klavírním koncertem. Tuším, že ctitele populárních koncertů Čajkovského či Griega by koncert Martinů mírně zklamal. Ostravské publikum však dokáže kvalitní provedení rozpoznat. Vždyť také po doznění posledních tónů zaplavilo klavíristu strhujícím potleskem vestoje. Zážitek u moderní hudby poměrně neběžný.

Rád bych byl v hodnocení výkonu Iva Kahánka zdrženlivý, avšak když zohledním atributy jeho výkonu, jež se zračily v interpretačním názoru, dynamice, úhozové paletě, technické suverenitě a přesné souhře s orchestrem, nenapadá mne nic jiného, než hluboce smeknout. Takto se profiluje interpret, v jehož hře rozpoznávám rysy největších klavírních virtuózů minulosti s transparentním myšlením intelektuálně založeného umělce.

Je otázka, zda se Ivo Kahánek ocitnul na svém vrcholu, nebo ho největší milníky teprve čekají. Každopádně je jisté, že na té nejlepší možné cestě k tomu, aby dál rozvíjel svou obdivuhodnou reprodukční kreativitu, už pěkných pár let je. A neztrácí směr ani odhodlání.

Tady by mohla vlastně reflexe koncertu končit, jenomže to by bylo hrubě nespravedlivé. Ve druhé polovině večera totiž doslova zazářilo úchvatné dílo Alexandra Zemlinského. Jeho třívětá orchestrální fantazie Malá mořská víla by se mohla stát jednou z nejpopulárnějších kompozic klasické hudby, má k tomu opravdu ty nejlepší předpoklady. Potřebuje však jedinou věc – posluchače, kteří ji docení.

Stylově se Zemlinského hudba blíží Josefu Sukovi a Gustavu Mahlerovi, přitom vyniká vlastní originalitou, barevností, nápaditou instrumentací a charismatickou melodikou. Malou mořskou vílu zahrála Janáčkova filharmonie pod Zehnderovou pozornou taktovkou opravdu znamenitým způsobem. Sólové kreace koncertního mistra Černohorského i mnoha dalších hráčů byly skutečně reprezentativní a měly lví podíl na efektním a velkolepém vyznění celé skladby. Zemlinský už by měl být do budoucna brán hlavně jako prvotřídní skladatel patří mezi opravdovou elitu. Dirigent byl nepochybně také skvělý, ovšem, jak kdysi řekl Václav Dobiáš Karlu Ančerlovi nad partiturou symfonie Gustava Mahlera: Dirigování je hezká věc, ale napsat to, to je ten největší kumšt!