Závěrečný koncert Janáčkovy filharmonie se pro velký zájem odehrál dvakrát, což není u čím dál oblíbenějšího orchestru už dlouho novinkou. Aktuálně nejsledovanější tuzemské hudební těleso očekává výstavbu koncertního sálu a vše nasvědčuje tomu, že se v řadu několika málo let skutečně dočká. Na tiskové konferenci, na níž byl v pátek představen budoucí šéfdirigent Daniel Raiskin, o tom informovalo vedení města. Za přítomnosti dvou náměstkyň primátora zazněl příslib slavnostního poklepání na základní kámen, které se má uskutečnit v létě. Páteční koncert Janáčkovy filharmonie byl pak rozlučkou s Vasilijem Sinajským, který orchestr několik let vedl. S Ostravou se rozloučil důstojně i díky fenomenálnímu pianistovi Borisi Giltburgovi a famózně hrajícímu orchestru.

Johannes Brahms a Antonín Dvořák představují v evropské kultuře příklad přátelství, které není závislé na penězích, postavení či odlišných názorových postojích. Vzájemný respekt obou skladatelů vyrůstal z hlubokého pochopení druhého, bez ohledu na to, že má jiný životní styl. Německý skladatel napsal svůj druhý klavírní koncert v roce 1881, dvacet let po prvním koncertu. Za ten utržil hluboké šrámy na své mladé umělecké duši. Dílo tehdy narazilo na naprosté nepochopení publika. Přesto se Brahms ani ve svém druhém koncertu neodchýlil od své promyšlené koncepce. Sólový nástroj byl pro něj organickou součástí orchestru více než samostatným hlasem. O symfonické povaze díla svědčí také členění do čtyř vět a povaha sólového partu, který více „vypráví“ a méně exhibuje.

Podobné aspekty si velmi dobře uvědomil i Boris Giltburg. První větu zahájil měkkými tóny spolu s procítěným sólem lesního rohu. Pianista od počátku vtáhnul publikum do imaginárního děje svým skromným a neokázalým projevem. Sametově stříbřitý zvuk se nesl sálem v podivuhodné škále barev. Giltburg klaviaturu svým úhozem místy doslova laskal a mazlil se s ní. Intimní dialog dokázal přenést i na své spoluhráče z řad Janáčkovy filharmonie, kteří hráli nesmírně empaticky. První větou pianista prošel bez jediného zaváhání. Nenechal se poetickou náladou díla unést přespříliš a ohlídal si i v nejjemnějším pianissimu svůj rytmický instinkt a bezpečnou souhru. V gradacích a silné dynamice Giltburg dokázal udržet krok s orchestr a vytvořil dojem kompaktního zvukového proudu.

Ve druhé větě souznění sólisty a orchestr ještě zesílilo. Hlavní téma Giltburg přednesl zpěvně, jakoby dal dlouhým tónům nějakou tajemnou vnitřní energii, která se v nich postupně probouzela a vedla k pocitu neobyčejné zpěvnosti klavírních frází. V závěru věty pianista ukázal v basovém rejstříku nové hudební barvy, na které navázalo vedlejší téma dřevěných dechových nástrojů. Jejich zvuková kultura a hebká souhra patřily k nejvybranějším momentům večera. Třetí větu Brahmsova koncertu opanovalo violoncello, k jehož vroucnému projevu se postupně připojila celá sekce hlubokých smyčců. Úchvatné momenty zde zařídily instrumentální dialogy hoboje a violoncella, které klavír komentoval citlivě, křehce a bez nároku na dominantní postavení.

Stylový rámec se podařilo bezezbytku naplnit také ve finální větě, která navázala na předchozí téměř bezprostředně. Paleta nálad se zde otevírá do neobyčejné šíře: ozvěna uherských tanců, hudební reminiscence staré Vídně starých časů i rázné a nekompromisní tóny: vše se dařilo Giltburgovi a filharmonikům vykreslit v úchvatné synergii. Za zmínku stojí opět báječné hobojové sólo a průzračná hra sólisty, který v grandiózním závěru spolu s orchestrem pod taktovkou Sinajského ukázal svou razanci a vitalitu. Giltburg ostravskému publiku, které aplaudovalo vestoje, poděkoval ještě jedním přídavkem. Klavírní úprava díla slavného houslového virtuosa Fritze Kreislera zněla s trochou nadsázky jako kapky rosy chvějící se na pavučině. Neuvěřitelná barevnost a jakási samozřejmá upřímnost bez okázalých zvukových efektů, jsou mezi současníky Giltburga poměrně vzácnou vlastností.

Druhá půlka koncertu patřila hudbě Antonína Dvořáka. Zlatý kolovrat je součástí čtveřice symfonických básní, které český mistr zkomponoval v roce 1896. Z celé tetralogie je nejdelší a formálně nejsložitější, což vedlo jeho pokračovatele k problematickým škrtům. Současná doba dává naštěstí přednost původní verzi a tak se ostravské publikum mohlo ponořit do úžasného hudebního ztvárnění Erbenovy balady. Zahájení obstarala precizní bicí sekce Janáčkovy filharmonie a břeskné fanfáry žesťových nástrojů. Zanedlouho se rozezněly půvabné sólové housle, které spolu s anglickým rohem evokovaly pohádkovou atmosféru.

Orchestru se pod vedením Sinajského dařilo báječně vykreslit kontrastní polohy Dvořákovy symfonické básně: slavnostní ráz, nebezpečí, napětí… vše a mnoho dalšího se zrcadlilo v báječných výkonech zmíněných nástrojů, k nimž musíme přidat harfu, pikolu, flétnu, klarinet a celou sekci žesťů, jež mají v této kompozici samostatné epizody a tudíž velmi důležitou roli. Jestliže se Brahmsův koncert opájel lyrickými tóny, Dvořák v podání filharmoniků uhranul bouřlivou muzikalitou a říznou rytmikou, kterou provázela celá plejáda báječných sólových výkonů.

Rozloučení s šéfdirigentem Sinajským proběhlo důstojně. Janáčkova filharmonie tímto koncertem potvrdila svůj znamenitý umělecký kredit a současně dala jednoznačně najevo, že nejenom dokáže obdarovat, ale rovněž očekává kvalitu. Doufejme, že s novým šéfdirigentem Raiskinem přijde nejen vynikající umělec, ale také noblesní a charakterní člověk. Diplomacie, podpora a porozumění jsou vlastnosti, které v Ostravě hrají prim a bez nich tady nikdo neobstojí.

Zdroj: Recenze převzata z webu ostravan.cz, 4. 5. 2024, autor: Milan Bátor, foto: Petr Hrubeš