Koncert Janka Ledeckého zahájila vzrušená orchestrální introdukce, z níž se vyklub ala píseň Právě teď. Janáčkova filharmonie nejprve hrála s v souladu s doprovodnou kapelou v ostrém staccatu. V refrénu naopak smyčce okořenily melodii vysokým obloukem. Po této písni Janek nesměle pozdravil diváky a pak dodal „já nevím, jestli se to vlastně sluší, ale risknu to“ a zařval „Ostravo ahoj!“. Ozvěna byla ohlušující a zpěvák dodal: „Ostravo, ty jsi ta jediná!“

Po první písničce zpěvák vyměnil elektrickou kytaru za akustiku. Následující písničku Ty si ta jediná obohatilo aranžmá Hanze Sedláře o bluesové tóny. V refrénu, opakujícím rychle slovo jediná, sice zpěv Ledeckého zůstával příliš pozadu za dobou, ale posléze zpěvák drobný nesoulad srovnal.

Následovala hluboká Bůh ví, v níž Ledeckého zpěv opentlilo nádherně zpěvné violoncello v rukou Tomáše Svozila. Krásná píseň, velké emoce a silný, životní text. Ledecký se pěvecky zpočátku hodně krotil, zpívat spíše tišeji a hlídal si ošemetné výšky. „Písničku, co teď budeme hrát, bych rád věnoval Věrce Špinarový“, svěřil se zpěvák. A pokračoval historkou s legendární ostravskou zpěvačkou a jejím příběhem se slavným italským skladatelem Ennio Morriconem. Nehodí se přepisovat, musí se zažít. Jisté je, že Ledecký je výborný vypravěč, který má smysl pro spád příběhu a dokáže ho herecky skvěle odstínit.

Zazněla i nestárnoucí pecka Tina, v které se krásně zalesklo sólo trumpetisty Janáčkovy filharmonie. Byla to první píseň, která strhla diváky ke spontánnímu potlesku. Není se co divit, Ledeckého „Co za to stálo, to nestálo nic“, je také pravda, která nestárne.

Zpěvák postupně roztával a ztrácel ostych. „Děkuji za to, jak se o vás při tom můžeme opřít“, poděkoval a dodal: „abyste nás nepomluvili, že hrajeme jen ty staré osvědčené, tak zahrajeme i nějaké nové… osvědčené. Tahle se jmenuje Na konci duhy“. Dřevěné dechové nástroje zahájily píseň, která do osobního příběhu vtělila biblickou tematiku. Aranžmá silně chutnalo Georgem Gershwinem, ale bublalo také příjemnými groovy. Ledecký se v extatickém refrénu dokázal dynamicky urvat ze řetězu, byla to velmi silná záležitost, kterou provlékaly jako vlásečnice nádherné vyhrávky žesťů a dřev filharmoniků. Zpěvák překvapil i svým sólem na foukací harmoniku, v němž předvedl neuvěřitelnou gradaci bez nádechu.

„Když jsem si připravoval seznam písniček na tento koncert, zjistil jsem, že hned ve dvou se zpívá o Nuselském mostě. Kdoví, jak se bude jmenovat za pár let“, nadhodil metaforicky do publika. A zahrál první z nich s názvem Tak mi dej křídla s filmovým feelingem a jeho typickou vírou, že naděje neumírá. Aby svůj důraz potvrdil, vystřihnul Ledecký v mezihře skvělé kytarové sólo na elektriku stylem, za který by se nemuseli stydět ani muzikanti, kteří jsou považováni za kytarové ikony!

Následující píseň otevřelo evokativní intro klavíru, Ledecký opět přehodil kytary, tentokrát poprvé držel klasickou „španělku“. „Jednou jsem napsal muziku k seriálu a naivně jsem si myslel, že díky němu budu mít vystaráno“, řekl s jemnou ironií. „Zbyla z něho tahle písnička“, vysvětlil zpěvák píseň ze seriálu Světla pasáže, který je v současnosti na databázi ČSFD hodnocen 14 procenty jako 99. nejhorším seriál. Nicméně písnička Ledeckého Všichni dobří andělé rozhodně mezi 99 nejhorších písní českého showbyznysu nepatří. Na to jsou jiní kandidáti. Potěšující byla gypsy inspirace, kterou Ledecký rozvířil v improvizaci na kytaru! Možná by písni slušel v orchestrálním aranžmá menší patos a silnější balkánský nádech… Ale proč ne.

Poté se rozezněla romantická orchestrální předehra s krásnou gradací, po níž se v sólovém klavíru a houslích objevil notoricky známý sled tří akordů. Píseň Pěkná pěkná, pěkná se vyloupla jako velký skvost, instrumentace této perly se povedla a potěšila sólovými prvky flétny, smyčců i kultivovaných žesťů a dřev. Překvapila mne absence prvního refrénu, který byl bez zpěvu impresivně načrtnut jen klavírem a orchestrem. Ledecký v této nestárnoucí baladě vypráví a vrství metafory, jedny z nejhezčích, které se v české muzice posledních třiceti let objevily, a pak to explozivně vykřičí v refrénu, do kterého vloží veškerou energii. Nezapomenutelný moment jeho kariéry. Jakoby si uvědomoval sílu okamžiku, nechal poprvé zazpívat refrén diváky. Ti napodruhé jednohlasně zanotují tři známá adjektiva a on dopoví spokojeně: „jasně“.

„Zpíváte jako v kostele. Já si dělám prču, zpíváte mnohem líp“, dodal poté již naprosto uvolněný Ledecký. Následně připomněl své hudební začátky, načež pozval na pódium svého hosta, který svým nezaměnitelným, dnes už notněji vyšeptalým hlasem zazpíval svou hitovku Malagelo. Dámy a pánové, Ivan Hlas! Nestárnoucí, dlouhovlasý a nepostradatelný živel hudební scény byl naprosto senzační a publikum v Gongu to dalo hodně hlučně najevo. To nejlepší však mělo teprve přijít.

„Teda přátelé, jsem dojat“, řekl Hlas. Následovala společná Hlasova píseň Havrani, k níž Ledecký poznamenal: „na tu jsem sbalil nejvíc holek“ a Hlas kontroval „teda já taky“. Velmi silný song, který doložil, že nelze posuzovat hudbu Hlase podle dvou tří dokola omílaných hitů v rádiích. Škoda jen, že píseň rytmicky v kytaře Hlase proti zbytku kapely zadrhávala.

„Ostrava není jen tak, to není jedna premiéra“, řekl posléze Ledecký. A pochlubil se zbrusu novým vinylem s fotografiemi Ivana Krejzy, který vydal po 27 letech! „Je to živé album z letošního jarního akustického turné a mám z toho radost jako malé dítě, co vám budu povídat“, řekl dojatě Ledecký. „My ho tady s vaším dovolením a s vaší laskavou trpělivostí pokřtíme, protože tak se to dělá, tak se to prostě musí“. Desku pokřtil Hlas, který řekl: „Já hrozně rád uvádím na svět starší věci, které mají smysl a které jsou krásné. A ta Jankova tím víc. Takže, ať z ní má co nejvíc lidí radost“. A křtilo se, špunt letěl do publika a láhev putovala k dámě z první řady.

„Ještě máme pro vás pár pecek v zásobě,“ dodal posléze Ledecký a opět poděkoval. „Jak se říká, já už mám tímhle (myšleno vinylem) Vánoce vyřešené. Ale co vy?“, rozesmál poté publikum. „Když už jsme u těch Vánoc, tak mimořádně, i když je září. Ještě jsme to nikdy v září nehráli, ale v Ostravě?“

Humor se musí umět. Ledecký dokázal, že se dá dělat i bez manipulace s publikem, jak to mají někteří jeho kolegové ve zvyku. Ledecký zpíval čím dál víc uvolněně, spadlo z něj asi břímě první holubice, o které se nikdy neví, zda se vrátí k tomu, kdo ji vyslal. V Ostravě se mu však vrátily všechny.

Co následovalo, už byla jen třešnička na dortu. Proklínám, Na ptáky jsme krátký či první přídavek s Hlasem Na kolena dostal Gong do varu. Následovalo představení kapely a největší, ohlušující potlesk si vysloužila Janáčkova filharmonie! Druhý a poslední přídavek Všechno bude fajn, potlesk vestoje a pak už domů.

Ledecký v Gongu ukázal, že je ve vynikající hráčské i pěvecké kondici. Jeho hra na kytary i harmoniku se nenesla v běžné doprovodné rovině: měla vždy smysl, perfektní sólovou výstavbu a oduševnělé fráze, v nichž nebyla jediná nota zbytečná či navíc. Jako zpěvák se zpočátku hodně šetřil, ale opatrnost se mu vyplatila, protože mu hlas stabilně fungoval i ve výškách v závěrečných intonačně náročných písních. Sluší se pochválit jeho doprovodnou kapelu, která hrála velmi citlivě a vkusně. Nejvíc prostoru dostala skvělá Janáčkova filharmonie, která opět jednou potvrdila, že je špičkovým crossoverovým orchestrem.

Nádherné výkony mnoha hráčů a energie, kterou do hry vložili, byly protipólem místy slabých aranží Hanze Sedláře, který se také chopil iniciativně taktovky. Myslím, že v tomto ohledu měl Sedlář raději usednout za bicí (je bubeníkem Ledeckého kapely) a nechat tuto práci někomu zkušenějšímu. Celý koncert byl akusticky skvěle ozvučený a bylo možno se těšit z jednotlivých instrumentálních kreací hráčů filharmonie i kapely.

A Janek Ledecký? Ten potěšil takovým charismatem, které se jen tak nevidí. Inteligentní, lidský, pokorný, šarmantní. Koncentrovaný na svůj výkon i odvázaně tančící mezi vokalistkami, když zpíval jeho kamarád Ivan Hlas. Ledecký prostě na pódium patří, umí to báječně a v Ostravě to potvrdil na jedničku.