Vítězslava Kaprálová (1915-40), studentka Nováka, Martinů a Václava Talicha, by mohla být jednou z předních skladatelek minulého století, kdyby ve věku 25 let nezemřela na tyfus. Tato kolekce jejích dokončených orchestrálních děl nám ukazuje mladou skladatelku, jejíž hudební osobnost je již zřetelná. Pianista Rudolf Firkušný popsal její temperament jako „nepředvídatelný“ a to platí i o její hudbě. Přesto, jak obratně přechází od jedné myšlenky k druhé, její hudba téměř vždy plyne způsobem, který zní naprosto přirozeně a správně.

Vojenská sinfonieta (1937) je s patnáctiminutovou délkou největší jednovětou skladbou, pokrývá obrovský emocionální rozsah a množství švů je sešito s pozoruhodnou úsporností. Je zde méně výrazný český akcent, než by člověk očekával. Nejvíce patrný je v Rustikální suitě (1938), založené na českých lidových písních a tancích, se střední větou, která vzdává hold Smetanovi. Zde je také zřejmé, že měla silnou afinitu k Debussymu a Bartókovi.

Kaprálová napsala svůj Klavírní koncert (1935), když ještě studovala v Brně, a je to ten druh velkého, barevného, bezostyšně romantického a nesmírně zábavného díla, které bych rád slyšel v koncertní síni. Tomáš Vrána vkládá do sólové části ohromný šmrnc a jeho interpretaci preferuji před umírněnějším podáním Amy I-Lin Cheng (zaznělo na albu od Naxosu, jenž nahrála se Symfonickým orchestrem University of Michigan). To znamená, že interpretace Kennetha Kieslera je u Vojenské sinfoniety výrazně charakterizovaná. Naxos však na tomto albu vynechává Rustikální suitu i výtečnou Partitu pro klavír a smyčce (1939) (toto dílo je úzce spjato s Dvojkoncertem Martinů). V orchestrální písni Sbohem a šáteček (1937) rovněž preferuji citlivé a tónově dokonalé podání Veroniky Rovné před Nicholasem Phanem.

Kaprálová byla první ženou, která dirigovala Českou filharmonii, takže je příhodné, že zde orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava vede Alena Hron, první žena jmenovaná na pozici šéfdirigenta českého orchestru. Ostravští filharmonici hrají pod jejím vedením velmi dobře, a kromě mých drobných připomínek k Vojenské sinfonietě, jejich interpretace plně odpovídá umění Kaprálové.

Gramophone, Andrew Farach-Colton, červenec 2024, volně přeloženo z anglického originálu