Ostrava znovu vyslechla hudbu Gustava Mahlera. A stejně jako v závěru minulé sezóny, kdy se tehdejší šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Heiko Mathias Förster loučil s ostravským angažmá Třetí symfonií d moll, i nynější, únorový mahlerovský zážitek byl pozoruhodný. Šlo o provedení z podstaty odlišné, což tkví jak v různé povaze Šesté a Třetí symfonie, tak v pojetí dirigenta.

Rus, petěrburský rodák Stanislav Kochanovsky (*1981), výrazná osobnost mladší dirigentské generace, s hudbou pracoval precizně, analyticky, bez nadměrných gest, žádný vypjatý patos. Orchestr přitom vedl dostatečně razantně, aby oddělil rozdílné nálady náročné kompozice, její plochy a variace. Využil k tomu podstatné změny v tempu a dynamice, nehledě na to, že celkové provedení se odvíjelo v rychlejším tempu (včetně pauz mezi větami se vešlo pod osmdesát minut). Chtěl tím Kochanovsky odkrýt moderní povahu Šesté? Každopádně výsledkem byl přímočarý a odzbrojující účinek.

Třetí, stejně jako Šestá, obsahuje značně novátorských prvků. Dirigent Förster však vloni zdůraznil její romantický nádech a nepracoval tolik s detaily. Výsledkem byl monumentální patetický objem a závěr vyvrcholil ve sladké polyfonní extázi. U Šesté symfonie o žádných příbězích uvažovat nemůžeme. Neobsahuje zřetelnější dějovou linku ani stopy po hrdinech Mahlerových předchozích symfonií. Zůstává tajemno sálající ze specifického tragického zvuku symfonie. Kochanovsky si je toho dobře vědom. Proto ty změny v tempu a dynamice, proto prodloužené intervaly, proto důrazy na jednotlivá, do sebe proplétající se témata, proto vypjatá a vystupňovaná atmosféra. Kompozice nekompromisně směřuje k závěru a zavrhuje v sobě všechnu radost. Končí v beznaději a zoufalství. Je to paradoxní, neboť Mahlerův tehdejší život se vyvíjel ideálně, bylo to jedno z jeho nejšťastnějších období. Přesto pociťoval strach z budoucnosti a předtuchu tragédie (ve stejné době komponoval Písně o mrtvých dětech).

Je to Mahlerova nejsugestivnější symfonie, často označovaná přívlastkem Tragická. Tvůrce proti takovým adjektivům vystupoval. Nikoliv neprávem: nic zde není takové, jak se na první pohled může zdát. V Šesté se skladatel odklání od jednoznačné programovosti své hudby. Opouští lidské hlasy a vrací se ke klasické čtyřvěté formě. Přesto principy i povaha Šesté poukazují k budoucímu pochopení symfonické hudby. Mahler směřuje kompozici k finále a využívá na té cestě inovativních zvukových prvků jako kravské zvonce, zvonkohra, celesta, bič nebo kladivo.

Značně expresionistické rysy mělo i uvedení v Ostravě. Kochanovsky akcentoval extenzi jednotlivých vrcholů, což mu dovolovalo značné souznění s orchestrem. Domnívám se, že jeho vztah s hráčkami a hráči orchestru byl mnohem funkčnější než v případě Förstera. Zřetelnými gesty jim ruský dirigent tlumočil interpretační představu. Orchestr hrál skvěle. Zvuk koncentrovaný, převažovala dynamická plasticita. Především hojně zastoupené žestě: lesní rohy, trubky, pozouny a tuba předvedly excelentní výkon. Nepostřehl jsem zásadní nejistotu. Stejně tak bicí, ačkoliv na můj vkus zvonce ve finále zanikaly.

V první větě Kochanovsky pracoval s rytmizací, díky čemuž působila věta komplexně a zároveň mu dovolovala velkorysé gradace. Sytý zvuk smyčců a lahodný klarinet rozzářil onen moment klidu a naděje, který dopřává andante. Mahler byl při uvedení symfonie natolik rozrušen z předtuchy budoucího tragického osudu, že na poslední chvíli změnil pořadí vět. Andante se tak často řadí na druhou pozici před scherzo. Právě andante na mne paradoxně zapůsobilo nejsilněji. Bylo lyrickou pasáží, nakrátko odvracející „vesmírně“ nezúčastněný osud života, jenž si člověk při poslechu Šesté uvědomuje. Zaujalo i scherzo a jeho parodizující nádech. Hráčky a hráči vykreslovali jednotlivé přízvuky, Kochanovsky uplatnil v triu tempovou rozkolísanost.

Finále je světem samo pro sebe, nachází se zde celá geneze díla. Neustále se navracející téma osudu navozuje tragický Mahlerův konec. Znovu excelentní žestě – především v kaskádě nabalujícího se zvuku, který kulminoval několikrát v tutti. Prostor velkého sálu Domu kultury města Ostravy se s takovými místy akusticky vyrovnával velmi dobře. Hráčky a hráči drželi tempo, ani dvojí tupý zvuk kladiva nepřerušil kumulaci energií. Závěrečná pasáž, plná mystického zvuku, je přeťata náhlým výkřikem orchestru v tutti a vytrácí se v zoufalství…

Souhra a přesnost jednotlivých nástrojových sekcí Janáčkovy filharmonie Ostrava předčily při tomto provedení některé interpretace Mahlera v podání pražských orchestrů. Zvuk orchestru odkryl množství zákoutí, aniž by hra ztratila na energičnosti. Překvapilo i publikum: během skladby působilo nesmírně koncentrovaně a ukázněně. Po závěrečné trýznivé kódě odměnilo orchestr i dirigenta potleskem vstoje.

„Moje Šestá přináší hádanky, jejichž luštění se může odvážit jen generace, která spořádala mých prvních pět symfonií a strávila je.“ Ta slova Gustav Mahler napsal rakouskému spisovateli a muzikologovi Richardu Spechtovi. Janáčkova filharmonie Ostrava se Stanislavem Kochanovskym v onom luštění Šesté zkrátka onen večer obstála nadmíru dobře.

Janáčkova filharmonie Ostrava a dirigent Stanislav Kochanovsky se děkují. foto: Ivan Korč

Janáčkova filharmonie Ostrava
Stanislav Kochanovsky – dirigent
Program:
Gustav Mahler (1860-1911): Symfonie č. 6 a moll
Ostrava, Dům kultury města Ostravy, 20. února 2020