Janáčkova filharmonie zahrála pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry. Sólisty koncertu konaného 2. března v Kinu Vesmír byli německý klarinetista Johannes Schittler a český fagotista Jan Hudeček. Na programu byla převážně díla hudebních romantiků, dramaturgie tentokrát svedla dohromady skladby, které nezaznívají často.

Obrovskou popularitu opery Čarostřelec líčil významný básník Henrich Heine. Vzpomínal, že ještě půl roku po premiéře se v Berlíně na Čarostřelce velmi těžko sháněly lístky. Carl Maria von Weber otevřel v této své romantické opeře nový svět. Hudební drama se v nebývalé míře opíralo o německé kulturní zázemí. Weber našel nové cesty, jak charakterizovat tajemné síly a pohádkovou atmosféru. Pochmurného zabarvení docílil barevným vnímáním orchestru: hlubokými rejstříky houslí, viol a kontrabasů, zejména pak nejhlubšími tóny klarinetu, které se mu zdály vhodné k znázornění temných mocností.

Z kontrastu dvou principů vyrůstá i geniální předehra k této kultovní opeře, která hudebními prostředky charakterizuje prostředí lidí a fantaskní svět čar a kouzel. Dirigent Robert Jindra svou koncepci vyjádřil jednoduše a výstižně. Introdukci dopřál omamný klid, v němž pěkně vyzněl měkký doprovod smyčců a nádherný souzvuk čtveřice lesních rohů. Přesné a dramaticky adekvátní bylo bryskní accelerando a zlověstný tón klarinetů, po kterém upoutal basový motiv představitele zlých mocností Samiela. Janáčkova filharmonie hrála v korektním dynamickém odstínění, sólové linky zněly prokresleně a čitelně. Weberova předehra vynikla dobře i v plném orchestrálním zvuku, který byl lahodně barevný, souměrný a vyvážený.

Richard Strauss byl neobyčejně kreativní až do posledních let svého dlouhého života. Concertino F dur pro klarinet a fagot je jeho poslední orchestrální skladbou. Podle předpokladu se ani v této kompozici německý doyen neodchýlil od své romantické hudební stylizace, kterou ovšem dokázal obohatit zajímavými harmonickými i témbrovými možnostmi. Co je však podstatné, Strauss měl vynikající smysl pro zvukové dispozice nástrojů. Ovládal instrumentaci a orchestraci jako málokterý žijící skladatel a právě svěží a do značné míry i vtipný dialog obou sólových nástrojů Concertina je tím nejcennějším dokladem jeho hudební fantazie.

Německý klarinetista Johannes Schittler zahrál s obdivuhodnou brilancí a muzikalitou. Jeho sólový part je co do počtu not opulentní a připomíná s trochou nadsázky upovídanou manželku, která má neustále nějaké řeči a připomínky. Schittlerovi se dařilo od prvních not hrát s výstižnou charakteristikou, v níž dominovaly vlastnosti jako hravost, perlivost a nonšalantní koketnost. Sólový fagot v podání předního českého interpreta Jana Hudečka byl ideálním kontrastem v podobě tentokrát spíše zabručených, rozumujících tónů, kterým ale nechyběla mazlivost a pohotová interakce. Zejména v části, v níž hrál Hudeček sólovou pasáž pouze za tremolového doprovodu harfy, evokovalo jeho podání líbezné milostné námluvy a svádění.

Oba interpreti byli precizní ve svých sólových výstupech a ohleduplní ve společné souhře, která je v Concertinu rafinovaná a klade značné nároky na pozornost a koncentraci. Od sólových výstupů a různých intervalových relací ústí Concertino v závěru do agilní souhry v oktávách, která krásně rytmicky vyšívala. Výbornou práci i zde odvedli hráči Janáčkovy filharmonie, tentokráte redukovaní na obsazení smyčcového orchestru, který je po způsobu concerta grossa neotřele kombinován se smyčcovým kvintetem. Velice působivé provedení, které Robert Jindra podpořil přesnou jistotou, pohodovým klidem a šarmantní volbou dirigentských prostředků a gest.

Jedinou symfonii Richarda Wagnera se nepodaří zaslechnout v živém provedení příliš často. Taky není divu, je to skladba, která patří k jeho juvenilním dílům a skladatel ji svým dalším vývojem překonal. Přesto je symfonie dvaadvacetiletého Wagnera zajímavým „studijním materiálem“, protože ukazuje, jak se žánr symfonie po smrti Ludwiga van Beethovena vyvíjel a posouval. Srovnáme-li Wagnerovu Symfonii C dur s dobovými symfoniemi, najdeme zajímavé paralely, které vedou k symfoniím Carla Marii von Webera, Felixe Mendelssohna a Hectora Berlioze. Přitom Wagnerovo dílo upoutá ani ne toliko typicky romantickou rétorikou, jako spíše dominancí hudebních „germanismů“ a ve druhé větě pak i překvapivou harmonickou odvahou. 

Janáčkova filharmonie vedená Robertem Jindrou zahrála znamenitým způsobem. Ve svém uměleckém angažmá v Essenu získal tento charismatický dirigent možnost srovnání se zahraniční úrovní. Přinesl si nejen potřebný nadhled, ale také schopnost dívat se na věci jednoduchým a funkčním způsobem. Wagnerova symfonie není posluchačsky snadným dílem. Provedena konzervativně nebo naopak s přehnanou okázalostí a pompou, snadno by působila bombasticky nebo bizarně. Jindra zvolil svěží přístup a nejvhodnější řešení. Po celou dobu měl přehled o dění a jasnou představu o architektuře díla. Ve všech kompozicích Jindra potěšil pevnou rytmickou koncepcí a spolehlivou artikulací hudebních frází. Dokázal ovšem i překvapit detaily, které svědčí o neškrobené imaginaci a spontánní radosti z hudby. Jeho dirigentský přístup se odehrává bez okázalé dirigentské hegemonie jako transparentní a pohodový dialog. Takovou podporu a nadšení pro společnou věc bych rád vídal častěji.

Zdroj: Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 3. 3. 2023, autor Milan Bátor, foto Martin Straka.