Sebevědomá Ostrava čili Prosincový recitál pianistky Yeol Eum Son
„Czerného Variace, op. 33 by si víc všeobecné pozornosti zasloužily určitě.“
„Klavíristka navzdory oktávám v pravé i levé ruce rozezněla hudbu jako samozřejmou, nevinnou písničku.“
„Klobouk dolů před každým, kdo zahraje fugu z Hammerklavieru tak vyrovnaně a beze strachu.“
Recitálová programová řada Janáčkovy filharmonie Ostrava má čím zaujmout hudební nadšence, zvolené kombinace umělců s jejich programy bývají svěží, nepředpokládané. Korejská klavíristka Yeol Eum Son na svém koncertě 2. prosince v Kině Vesmír předvedla svoje dary a neotřelé skladby. Zaryla se ale publiku doopravdy pod kůži?
Při zhlédnutí letošní nabídky recitálového cyklu Janáčkovy filharmonie jsem si hned vzpomněl na jeden online rozhovor s klavíristou Josephem Moogem, ve kterém si pochvaloval, že ho pořadatelé v amsterdamském Concertgebouwu nechali hrát poměrně neobvyklý program, protože ve většině jiných měst, hlavně v Německu, by mu to prý neprošlo. V tomto světle mě napadla otázka, jak asi probíhalo vyjednávání ostravského programu Yeol Eum Son, protože ten byl také v nejednom ohledu docela odvážný, a to tím spíš, že Ostrava přece jenom není kulturní metropolí srovnatelné velikosti. Jako klavírnímu fanouškovi mi takové programy nevadí, ba mě i lákají, ale nakolik může dramaturgie s díly okraje zájmu a hutným Beethovenovým Hammerklavierem zaujmout širší publikum? Lidé však na koncert dorazili, v sále se objevil i ředitel orchestru Jan Žemla a nemalé množství korejských posluchačů.
Začátek recitálu v podobě Bizetových Chromatických koncertních variací hrála Yeol Eum Son vtiskavě, se zajímavým pedalizačním mísením, které vneslo určitý život do suchého, „kulturákového“ prostoru. To samé platí i o konci recitálu, tento druh poloh jí byl nejbližší. Sympaticky vyzněla třináctá variace s tremoly a vysoko zdvihanými prsty v melodii levé ruky, vyjadřující intenzivní meziintervalové napětí. O něco méně jsem jí věřil sladší, nonšalantní variace – jako by v nich trochu chyběl živel vzduchu a možná až zbytečně hrála „na sál“.
Krásnému tématu a zpěvným zvukovým rozlohám Czerného Variací na téma „La Ricordanza“, op. 33 veliký koncertní klavír svědčí. Nevím, jak v případě ostatních variačních cyklů na programu, ale tato skladba by si víc všeobecné pozornosti zasloužila určitě. Interpretace pianistky nebyla tím typem alchymistického hraní, kdy by se z každého hudebního vztahu stala ohromná událost. Variace probíhaly v docela typicky formální a koncertní atmosféře, nevybízely k improvizaci, přehnaným mírám. Mezi klady zde patřila závratná virtuozita, kultura tónu a nevinná přirozenost hrací skříňky.
Po této skladbě byla do programu umístěna Ricordanza z Transcendentálních etud od Franze Liszta, jak jinak. Připadá mi zajímavé, že Paolo Gallico ve své edici pro Schirmer z roku 1903 popisuje Ricordanzu jako nejznámější a nejhranější etudu z celého cyklu – dnes už to nejspíš neplatí. Yeol Eum Son v ní měla nádherně vymyšlené i procítěné přechody do hlavního tématu v As dur, dala si na nich časově záležet. Kromě několika málo naražených tónů v kontrastních epizodách hrála vkusně, hladce, líbezně. Škoda jen toho ruchu ze sálu zrovna v závěrečném úseku.
Variace na téma Daniela Steibelta, op. 1 napsal Charles Valentin Alkan jako teprve čtrnáctiletý, ale už se vyznačují nástrojovou sazbou obratného pianisty. Ta je ne vždy hudebně přesvědčivá, například opakované kopcovité výšlapy a sešlapy ve stupnicích přes celou klaviaturu působí až komicky. Skladba těží spíše z poutavé melodiky tématu a interpretační svobody. Vysoce kultivovanou virtuozitou na mě zapůsobila třetí variace, kdy klavíristka navzdory oktávám v pravé i levé ruce rozezněla hudbu jako samozřejmou, nevinnou písničku. Přesvědčení a charakter otiskla i do těch nejlacinějších míst, třeba do úplně posledních několika taktů na E dur ve velkém rozkladu, E dur stupnici a dvou akordech (E dur).
První polovina programu trochu připomínala poslech některých CD labelu Piano Classics, kde narazíte na kvalitní nahrávky okrajových děl, které hudebně mnohdy nic výrazného nepojí; dramaturgie se tady stává spíš takovou záminkou, jak zaplnit stopáž co největším množstvím jednotlivých kuriozit.
Beethovenova Sonáta, op. 106 „Hammerklavier“ zaplnila celou druhou polovinu. Oproti ostatním jde o dílo nepoměrně známější. Pianistka hrála první a druhou větu relativně rychle a vertikálně, někdy úsečně. Její koncepce proto možná nebyla zrovna monumentální nebo široká, ale zato formově přehledná a energická ve vrcholech a dalších intenzivních pasážích. Nelze se divit, že publikum zatleskalo, když umělkyně po první větě triumfálně vyhodila ruce. Nijak to ale nenarušilo výrazové sjednocení s druhou větou.
Pokračování recenze na www.klasikaplus.cz.
Zdroj: Recenze převzata z webu Klasikaplus.cz, autor: Zbyněk Pilbauer, 4. 12. 2024, foto: Petr Hrubeš