recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, 2.11.2019, autorka: Gabriela Stašová  

Zvukem symbolicky bijícího zvonu započala v pátek večer v Ostravě velká oslava hudby, která nezná hranice. Symphonic Dance Music je projekt, který si svou premiéru již odbyl na letošním ročníku festivalu Štěrkovna Open Music, který si rozhodně ne náhodou nese přízvisko „festival mimořádných projektů“. Organizátorům a všem podílejícím se lidem, ať už z produkce, rádia Helax či opačného hudebního světa Janáčkovy filharmonie, se totiž povedlo zhmotnit nevídanou kombinaci hudby, vizuálních efektů a především odlišných hudebních světů, o kterých by dříve asi nikdo neřekl, že by se mohly potkat na jednom pódiu a že by to mohlo fungovat nejen jako experiment, ale jako smysluplná spolupráce.

Premiéra projektu v uzavřeném prostoru se uskutečnila Ostravar Aréně, kde kromě hudby ve velkém vynikly projekce, vizuální show i pestrá struktura obecenstva, která přišla za jediným cílem – poslechnout si něco nového a originálního.

Všichni podílející se hudebníci, dýdžejem počínaje a perkusionistou ve filharmonii konče, měli před sebou opravdu nelehký úkol – zabavit publikum na hodinu a půl tak, aby udrželo pozornost, bavilo se a zároveň mělo poslechový zážitek. To všechno takzvaně „na klik“ a s velkou ctižádostí provést další vystoupení tak dobře, aby mohlo reprezentovat Moravskoslezský kraj i dál za jeho hranicemi. Ale nepředbíhejme.

Koncert se na počátku možná v určitých místech potýkal s nedotaženými zvukovými problémy, kdy ne všechny sekce sálu mohly slyšet veškeré hudební fragmenty v rámci akustického rozsahu a možností. Povšimnout si někteří mohli také počátečního nežádoucího echa, které však v takto velkém prostoru rezonuje zcela logicky. Tyto problémy však byly po chvíli pravděpodobně dotaženy zvukařem a veškeré smyčce, které na počátku nebyly zcela zvukově zřetelné, získaly průzračný dozvuk.

Po celou dobu koncertu velmi dobře fungovaly hluboké, až záměrně (a podle originálů doslova transkribované) tlumené beaty, které byly často kontrastně doprovázeny naprosto odlišnými zvukovými prvky, aby myšlenka několika hudebních světů opravdu vynikla. Velmi dobře nazvučená byla také kapela, konkrétně perkusionista Standa Vít dal do svého výkonu opravdu všechno, a to nejen hudebně, ale i lidsky. Byl to právě on, kdo velmi často povzbuzoval publikum k akci a při závěrečném přídavku neváhal vyčlenit se ze své kapelní osy a po podiu se trochu proběhnout. Skvělé bylo také nasazení kytaristy Rudyho Horvata, jehož kytara sice sólového prostoru nedostala přehršel, ale například ve skladbách Lady nebo The Spirit se mohlo publikum soustředit právě na možnosti všech kapelních hráčů.

Velmi dobře promyšlenou dílčí částí byly projekce, které navazovaly či dokonce používaly útržky a prvky z hudebních videoklipů vybraných skladeb taneční hudby převážně posledních dvou desetiletí. Kdo by totiž neznal výjevy kostlivců tančících v klipu Hey Boy Hey Girl od Chemical Brothers. Právě spojení hudby a obrazu obvykle nutí člověka stojícího v publiku vnímat umění jako celek. U Symphonic Dance Music se to povedlo, přestože některé projekce samotné by byly bez hudebního podkladu poněkud plytké. Došlo ale i k originálnímu pojetí, to například ve chvílích, kdy hudbu doplňovala pouze vesmírná hvězdná mlhovina, electroboogie roboti nebo prostě jen ekvalizér reagující na beaty.

Vokální složka v podobě hlavní hvězdy, zpěvačky Dashi, a také Nadi Wepperové, Aleny Průchové a Adama Koubka byla opravdu precizně synchronizovaná nejen vzájemně, ale také s orchestrem, kapelou i DJem, přičemž pěvecký výkon Dashi lze označit za bravurně provedenou uměleckou práci s plným nasazením po celou hodinu a půl. Program byl velice logicky poskládaný, a tak ani momenty, kdy vokalisté nebyli přítomni a vystoupení stavělo pouze na instrumentálních složkách, nenudily.

Během celé show přišlo hned několik hudebních vrcholů, rozčleněných po celou stopáž tak, aby nebyly rozmístěny pouze v rámci jedné časové sekce, ale aby v rámci každé půlhodiny zazněl skutečně silný muzikální moment. Stalo se tak například ve skladbě Right Here, Right Now, původně od Fatboye Slima, kde došlo k naprostému zvukovému i uměleckému vygradování orchestru stmelenému s dýdžejskými aranžemi. Největší možnost ukázat svůj umělecký um pak dostala Janáčkova filharmonie v introdukci skladby Children od Roberta Milese, jež byla v podstatě moderně-klasickou variací na původní melodii, která se ve své originální podobě spustila až po čtyřech minutách orchestrální předehry. Ani jedna filharmonická sekce nebyla upozaděna, a tak došlo v průběhu i na houslové či perkusní sólo, velmi dobře pak svou funkci v určitých momentech plnila dechová sekce.

Nedá se říct, že by některá ze všech složek měla hlavní roli, ačkoliv projekt byl postaven především na kombinaci DJ Lowy s Janáčkovou filharmonií. Dalo by se tedy téměř předpokládat, že koncert bude jakýmsi vyústěním spolupráce orchestru a DJ. To se ale nestalo. Divák měl celou dobu pocit, že všichni muzikanti jsou si naprosto rovnocennými spoluhráči a vlastně své schopnosti, leckdy zcela nesouměřitelné, respektují. A přesně tak by to mělo být – stejně jako DJ Lowa dokázal rytmicky scratchovat do tónů orchestru, tak i orchestr dokázal vyplnit jinak slabá elektronická intermezza svým hraním.

Stojí za zamyšlení, koho vlastně tento projekt ve finále přilákal. Fanoušky taneční muziky? Fajnšmekry libující si ve všech experimentech? Anebo  i návštěvníky Janáčkovy filharmonie, kteří byli zkrátka jen zvědaví? Ve výsledku člověku došlo, že sociologicky zkoumat publikum je naprosto zbytečné, protože Symphonic Dance Music cílí opravdu na všechny – ne komerčně, ale inovátorsky, ambiciózně a především s přátelskou nabídkou ukázat posluchači, že takhle to jde také.

Výkony Janáčkovy filharmonie pod taktovkou dirigenta Stanislava Vavřínka, kapely složené z předních českých i regionálních hudebníků, vokalistů a v neposlední řadě také DJ Lowy, který dokázal pro projekt vybrat kompilaci hitů, které skutečně fungují, jsou hodny obdivu. V neposlední řadě je třeba zmínit i hudebního všeuměla Jana Lstibůrka, který pro Symphonic Dance Music připravil veškeré aranže.

Nebudu se divit, když Symphonic Dance Music bude slavit úspěch i jinde než na domácí půdě. Moravskoslezský kraj sice projektu dal veškeré zázemí a podmínky pro jeho vznik a prezentaci, ale dobrou show a zážitek tvoří především posluchači a fanoušci pod pódiem. Doufám, že projekt Symphonic Dance Music se bez složitějších anabází podívá ještě i na jiná místa České republiky, protože se skutečně povedl.