Člověk musí mít v sobě kus krystalu, něco hladkého, čistého a tvrdého, co se s ničím nemísí a po čem musí všechno sklouznout. Hlavně umělec to musí mít, aby usiloval o dokonalost. To se pozná po tom, jak se v člověku zrcadlí celý svět, čím přesněji a čistěji, tím je krystal dokonalejší. Tento úryvek z dopisu Karla Čapka je obrazně řečeno klíčem k osobnosti Tomáše Kluse. Nedokázal bych o něm napsat něco výstižnějšího jako o člověku ani jako o umělci.

Hladkost je klid, s jakou přijímá často velmi nechutné a zbabělé osobní útoky, které se na jeho adresu snášejí za to, že vyslovuje své názory bezprostředně, přímočaře a bezelstně. Je snášenlivý a přesto plný pochopení pro mínění těch, kterým třeba není jeho smýšlení blízké. Čistota je v jeho přísnosti k sobě samému, v tom, jak se snaží zlepšit chování a přístup člověka k člověku. Jak pochopit toho, kdo nechápe jeho, jak zbavit lidi strachů. A do třetice tvrdost Tomáše Kluse, která spočívá v jeho neúnavnosti a upřímnosti, s níž varuje společnost před rostoucím chaosem, zneužitím myšlenek bezmyšlenkovostí, naprosto šíleným zbrojením a vytvářením umělých hrází mezi lidmi.

Tomáš Klus v ostravském Gongu představil kultivovaný profil svou písničkářskou tvorbou, jíž dal na nové desce ucelený a smysluplný koncepční rámec. Začal Markétkou, písní o své sestře, jejíž tragický osud mu změnil život. Pokračoval tvorbou z alb Racek, Proměnamě i loňské nahrávky Spolu, z níž nejvíc zazářila Tichá voda. Pořadí songů odpovídalo přesně nové desce Klusymfonie: pomalejší balady (Poprvé) a reflexe (Podivín) byly vyváženy písněmi, které mají odlesky nadhledu a pozitivní energie (Navěky, Jdevozem, Napojen).

Tomáš Klus je výborný vypravěč a jeho průvodní slovo k tématům, která písně otevírají, bylo po celý večer formulováno nenuceně a dávkováno v příjemné míře (jíž vydatně pomohl i kytarista Jiří Kučerovský). Pěvecky je Klus nejjistější ve střední a vyšší hlasové poloze, kde se jeho hlas dokáže rozeznít s explozivní naléhavostí a hereckým gestem. Větší pozornost by zpěvák mohl věnovat artikulační srozumitelnosti, která místy zakolísala na úkor výrazu.

Klíčovou roli sehrálo hudební aranžmá baskytaristy Jana Lstibůrka, který napsal pro Janáčkovu filharmonii snad nejsugestivnější party, jež jsem dosud v tuzemském kontextu (myšleno ve spojení populární umělec s orchestrem) slyšel. Lstibůrkův cit pro orchestrální barvy vyzdvihl z nástrojového pléna ty, které se ideálně hodí pro charakteristiku konkrétních nálad a emocí.

Během koncertu zazněly nádherné sólové výkony (trubka, fagot, harfa, sólové housle a mnoho dalších) a zejména společná synergie ostravských filharmoniků byla toho večera absolutně přesvědčivá a koncentrovaná. Zaplaťpánbůh za tento orchestr, který reprezentuje náš kraj nejlepším možným způsobem. Flexibilita a otevřenost Janáčkovy filharmonie vůči současným hudebním trendům je nesmírně cenná a přínosná.

Také Klusova Cílová skupina je parta báječných muzikantů, vrchovaté hudební nadání potvrdil univerzální a skvělý kytarista Jiří Kučerovský i další. Spolehlivé vedení obstaral sympatický a pozorný dirigent Jan Kučera, který má všestranné zkušenosti s žánrově různorodou hudbou a sám je výborný muzikant a skladatel.

Mohu také s úlevným povzdechem konstatovat, že zvukaři odvedli precizní práci, neboť problematické ozvučení Gongu pro ně nebylo překážkou k zajištění optimálního zvuku, v němž bylo rozumět zpěvům, sólovým linkám i prokresleným nástrojovým skupinám.

Je vcelku zbytečné opisovat zde hlášky a planě imitovat gejzír nápadů, kterými Tomáš Klus oplývá. Zpěvák nezapomněl na svou tradiční improvizační procházku sálem, během níž si povídal s diváky, popřál ke štěstí těhotné mladé mamince a pozdravil se s dětmi. V každém okamžiku bylo zřejmé, jak pěkné vztahy s lidmi Klus vytváří a má, což se potvrdilo i po koncertě, kdy každého hráče JFO, který jej míjel, pozdravil a poděkoval mu. Krásné gesto.

To vše v rytmizované a zveršované formě, která není trapná, vulgární či banální. Tomáš Klus se dočkal dvojího potlesku vestoje a zahrál nadšenému publiku ještě jeden přídavek. Pak se s diváky rozloučil.

Písně Tomáše Kluse mají důležitou vlastnost. Jeho hudba a texty rezonují atmosférou a explicitně zobrazují problémy dnešní doby, co je ale nejpodstatnější: obsahují naléhavou výzvu k zápasu proti nelidskosti světa, proti násilí a proti odvěkému pokořování člověka člověkem. Výzvu, která spočívá v jeho osobním přesvědčení, že je normální věřit v očistnou moc lásky, být schopen odpuštění a žít v harmonickém souznění s planetou. Jsou to hodnoty, za které by měl být vysmíván a ponižován?

Tomáš Klus si ze svého možná marného, možná tragického, ale rozhodně ne zbytečného a nikdy nekorektního boje odnáší čistý štít. I v tom je jeho poselství a odkaz budoucím generacím.