„Povahou jde o virtuózní dílo a přesně tak jej hudebníci i hráli.“

„V prostornějším vídeňském sále měla Vondráčkova interpretace podobnou intenzitu, ale zároveň i vyšší kulturu.“

„Provedení Valentina Uryupina a Janáčkovy filharmonie znělo reprezentativně i v tomto prostředí se silnou tradici.“

Janáčkova filharmonie Ostrava v čele s dirigentem Valentinem Uryupinem a sólistou Lukášem Vondráčkem vystoupila 24. a 25. června na koncertech v Opavě a ve Vídni. Na pódium Musikvereinu se orchestr vrátil po pěti letech a rakouské posluchače zaujal i v „jejich“ Beethovenově symfonii. Největší úspěch však mělo intenzivní provedení Chopinova klavírního koncertu.

Občas bývá dobrodružné vyslechnout ten samý program se stejnými hudebníky vícekrát. To platilo dvojnásob v případě dvou důležitých koncertů Janáčkovy filharmonie Ostrava, které se uskutečnily v úplně odlišných podmínkách. V pondělí orchestr vystoupil v opavském kostele sv. Václava, příjemném komorním prostoru s uměle postaveným pódiem a minimálním zázemím pro interprety. Navíc v něm byla cítit jakási zvýšená posluchačská náklonnost, možná díky sólistovi večera Lukáši Vondráčkovi, místnímu rodákovi a klavíristovi nejvyšší světové úrovně. Hned následující den už ale umělci hráli totéž v cizím a prestižním vídeňském Musikvereinu. Původně jsem chtěl tyto koncerty navzájem srovnat z důvodu jejich výrazné posluchačské rozdílnosti, ale nakonec píšu raději o tom vídeňském, protože ho mám živěji v paměti.

Orchestr pod vedením dirigenta Valentina Uryupina měl nejprve na programu předehru k opeře Dvě vdovy od Bedřicha Smetany. Povahou jde o virtuózní dílo a přesně tak jej hudebníci i hráli. Jednotlivé akcenty na začátku taktů hudbu nijak nebrzdily, naopak měla živé tempo, směr a elán. Přestože jsem byl ve Zlatém sálu usazen na to nejzazší možné místo (do poslední řady na balkoně), podivil jsem se, jak moc srozumitelně zněly kontrabasy. Skladba sama o sobě nestrhla publikum k podobně výraznému potlesku jako následující čísla; možná vzhledem ke skromnějšímu rozsahu slouží spíše k „rozehřátí“ posluchačů a nastolení pozornosti.

Zbytek první poloviny vyplnil Klavírní koncert č. 1 e moll, op. 11 Fryderyka Chopina. Mám dojem, že oproti druhému Koncertu f moll, op. 21 je tato skladba Lukáši Vondráčkovi obsahově nakloněnější. Vzadu v sále byl výborně slyšet, v manuálním ohledu mu nechyběla téměř ani nota. Během velmi obtížné cody třetí věty jsem si dokonce všiml několika smějících se mladých lidí, asi hudebníků, kteří patrně těžko dokázali uvěřit, s jakým nadhledem dokáže klavírista i takové pasáže nabít charakterem. Připadá mi zajímavé, že v Opavě na mě jeho provedení působilo dramatičtěji, jako by víc čerpalo ze síly vůle. V prostornějším vídeňském sále měla interpretace sice podobnou intenzitu, ale zároveň i vyšší kulturu, zahlazenější hrany. Zvuková složka se mi tady mnohdy zdála ideální. Například ve vedlejším tématu reprízy první věty mě velmi naplnil tón v kombinaci s rubatem. Žádné mrtvě rovné, rovnoprávné sady osminových not nebo předpřipravování dlouhých tónů. Některým frázím u něj věřím absolutně, jiným méně, ale na každý pád obecně znějí přírodně, lidsky. Ne jako řemeslo ke zvládnutí, ale jako jazyk pro komunikaci. Vondráčka už jsem slyšel v Česku naživo asi patnáctkrát, ale být svědkem jeho uměleckého nasazení na významném pódiu a vidět ho uspět před zahraničním publikem, to je přece jenom jiná zkušenost, která v člověku snadno probudí hrdost.

Vztah mezi klavíristou a orchestrem fungoval krásně. V barevném ohledu jsem si nejlépe zapamatoval dialog s fagotem v operní kantiléně po středním dílu druhé věty. Rytmická složka také byla v jednotě se sólistou, ať už v živých tanečních pasážích třetí věty nebo v lyrických plochách – například zasazení pizzicat do melodie v prvním klavíristově sólu v repríze první věty. Po skvělém provedení skladby Vondráček přidával Nokturno cis moll, op. posth. a já během poslechu přemýšlel nad tím, do jaké míry asi improvizuje. Obecnou koncepci má asi v hlavě o něco ustálenější, než bych předpokládal. Na obou koncertech totiž využíval podobných prostředků, například introdukci začínal hlasitěji a postupně ji zeslabil, pokaždé stejně rafinovaně pedalizoval v závěrečných stupnicích. Zacházení s melodií v čase se ale lišilo výrazně, záviselo na daném momentu.

Premiéra Symfonie č. 2 D dur, op. 36 Ludwiga van Beethovena se kdysi uskutečnila ve Vídni. Samozřejmě ne v přímo Musikvereinu, ten byl postaven až třiačtyřicet let po skladatelově smrti, ale přesto může posluchač snadno podlehnout dojmu, že je tady Beethovenova hudba doma. Obzvlášť ve srovnání s modernějším Konzerthausem. Asi proto, jak sál působí poměrně staře a v souvislosti s tím v několika ohledech i trochu neprakticky, nebo proto, že odtud známe legendární Bernsteinovy videonahrávky s Vídeňskou filharmonií… Provedení Valentina Uryupina a Janáčkovy filharmonie ale znělo reprezentativně i v tomto prostředí se silnou tradici. Dirigent řídil orchestr zpaměti, zvuk celku byl trojrozměrný a přehledný, posluchač si typicky mohl „sáhnout“ na několik melodií současně. Dynamické kontrasty, tak důležité v této skladbě, se poslouchaly dobře – vysoké dynamiky v první větě byly dostatečně znělé a sdělné, ale přitom ne vulgární (třeba d moll motiv z Deváté symfonie v introdukci nebo energická odpověď na fanfárové vedlejší téma). Zatímco v krajních dílech Scherza mě zneklidňovalo utíkání třetích dob před náhlými forte, akordové rozklady flétny na konci druhé věty nebo virtuózní coda čtvrté věty měly blízko k dokonalosti. Jako přídavek orchestr přednesl ještě populární Dvořákův Slovanský tanec e moll, op. 72.

Zdroj: Recenze převzata z webu www.klasikaplus.cz, autor: Zbyněk Pilbauer, 28. 6. 2024, foto: Martin Kusyn