Lukáš Vondráček přijel do Opavy a zahrál Rachmaninova. Světově proslulý český pianista na své rodné město slyší a vrací se často. V neděli 9. července tak učinil ve společnosti Janáčkovy filharmonie pod taktovkou rumunského dirigenta Gabriela Bebeşeley. Zazněly kompozice Sergeje Rachmaninova a Franze Schuberta, přičemž není překvapením, že koncert opavského rodáka byl dlouho dopředu beznadějně vyprodán.

Janáčkova filharmonie má po vydařené sezóně a užívá si zasloužené volno, přesto je jeden z nejviditelnějších tuzemských orchestrů možné i během prázdnin občas zaslechnout. Podobnou příležitost si nenechali ujít příznivci Lukáše Vondráčka v jeho rodné Opavě. Jeden z nejuznávanějších pianistů současnosti navíc přijel s hudbou svého oblíbeného Sergeje Rachmaninova; v případě Vondráčkovy umělecké dráhy se jedná o skutečně klíčového autora.

Původně avizovaný Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, s nímž Vondráček triumfoval před šesti lety na soutěži královny Alžběty v Belgii, nakonec nezazněl. Nahradil jej Druhý klavírní koncert téhož autora, který je na tom, alespoň co se popularity týče, možná ještě o trochu lépe. Nejprve však musíme s povděkem kvitovat práci dramaturgie koncertu. Obvykle bývá instrumentální koncert řazen do první poloviny večera, druhou pak naplní jedno rozsáhlejší dílo. Přiznám se, že mi podobná koncepce nepřipadá vždy smysluplná. Koncerty se sólistou bývají pro publikum jednoznačně atraktivnější a často jsou u nich přítomny větší emoce. Proto velmi oceňuji, že tentokrát v Opavě nejprve zazněla obě kratší symfonická díla a Lukáš Vondráček se „svým“ srdečním autorem večer v druhé půli završil.

Atmosféru melancholického hudebního světa Sergeje Rachmaninova obstarala na úvod koncertu jeho raná symfonická práce. Symfonická věta s dodatečným podtitulem „Mládí“ je absolventskou prací z roku 1891, kterou Rachmaninov dokončil v pouhých osmnácti letech. Dobová kritika díla byla zdrcující a skladatel dlouho hledal odvahu pokračovat ve svém kompozičním úsilí. Naštěstí se nenechal nepřízní a krátkozrakými výpady všetečné kritiky odradit.

Absolventská práce Rachmaninova je s ohledem na tehdejší věk skladatele pozoruhodné dílo. Obsahuje typické znaky jeho pozdějšího zralého stylu: melancholické smyčce, sólově upřednostněné dechové nástroje a typicky postromantický zvuk, jehož harmonie zůstává zaklíněna v 19. století. Janáčkova filharmonie zahrála „Mládí“ pozoruhodně. Úvodní fanfáry lesních rohů zněly napínavě a rozmáchlé figurace smyčců navodily zvláštní pochmurnou atmosféru. Následující oddíl Allegro molto vpadnul attacca ostrým tématem ve smyčcích, další část Allegretto přinesla delikátně zahrané melodie klarinetu a fagotu s prodlevou lesních rohů. Rachmaninovova juvenilní symfonická věta není běžným studentským dílem. Je to seriózní, po všech stránkách brilantně zvládnutá umělecká výzva a Janáčkova filharmonie ji přijala naprosto zodpovědně.

„Nedokončená“ osmá symfonie Franze Schuberta jako druhá kompozice večera? Janáčkova filharmonie i zde potěšila spolehlivostí v jednotlivých melodických rolích i souvislé a bezpečné souhře. Uveďme alespoň hoboj s klarinetem v melancholicky zpěvném hlavním tématu, opětovně výtečné lesní rohy a výrazově mnohotvárné smyčce. Provedení orchestru bylo i tentokrát precizní, dirigentské pojetí mne však tentokrát oslovilo jen částečně. Bebeşelea volil opatrnější tempa, repetice nevyvážil zajímavějšími změnami a ostřejšími kontrasty. Patrně proto druhá věta vyzněla ve výsledku poněkud unaveně.

Nakonec Lukáš Vondráček a Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18. Sem patří zprofanovaný výrok láska na první poslech. Jak vylíčit atmosféru toho zážitku? Jak popsat onen typický úsměv, vylíčit chvíle napětí, než se jeho prsty usadily na klávesách v přesné konfiguraci počátečních decimových akordů? Říkává se, že podle úvodu tohoto koncertu poznáte dobrého pianistu. Kdysi o tom vedl pěknou přednášku geniální pianista Ivan Moravec, který takto porovnával hru několika světových interpretů. Můžeme konstatovat, že Lukáš Vondráček k nim jednoznačně patří. Jeho pojetí se neslo od prvních do posledních souzvuků s promyšleností, precizností a intenzitou výrazu, která publikum ovládla. Elektrizovala. Pocity přítomných posluchačů vyjádřila na závěr seniorka, která ještě do odplouvajících tónů poslední skladby pronesla své vděčné: „Děkujeme.“

Můžeme hovořit o naturalistickém, expresivním a psychologicky strhujícím výkonu. Jenomže u tohoto muže se nic neděje jen tak náhodou a naoko. Za každým rozmáchlým gestem, pohybem paží a zuřivým sešlápnutím pedálu můžeme hledat stopu v bohatě diferencované úhozové technice, promyšlené výstavbě a kantabilním frázování. Kdo slyšel tohoto klavíristu opětovně, mohl si všimnout, že nehraje žádnou část stejným či konvenčním způsobem. Vondráček v každém okamžiku u klavíru tvoří, hledá a posouvá hranice možného výkladu. Se svou absolutně neprůstřelnou technickou výzbrojí se může ostatně vydat zcela svobodnou cestou.

Vondráček vypráví Rachmaninova současným pohledem pianisty 21. století, můžeme hovořit o konfrontaci s úžasnou rozmanitostí, jež je na hony vzdálená tak často slýchanému „přehrávání“. Nenechme se však mýlit domněnkami o virtuózní exhibici, jeho hra je nanejvýš důsledná a po všech stránkách argumentačně podložená. Vondráček ví, že žádné dílo není dobré zakonzervovat do nehybné strnulosti. Je živé jen tehdy, pokud se posouvá vlastní názor pianisty a komplexnost jeho sdělení.

Pianista zůstal u svého oblíbeného skladatele také v obou přídavcích. Preludium cis moll op. 3, č. 2 a Etude Tableaux op. 33, č. 3, byly dalším důkazem, že cesta, kterou si Vondráček vybral, není lemována stereotypem a všedností. U tohoto pianisty je až absurdní rozebírat jednotlivé detaily; zážitek z jeho hry je graficky nepřenosný. Vondráčka je zkrátka a dobře třeba zažít!

Zdroj: Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 11. 7. 2023, autor Milan Bátor, foto Martin Kusyn.