recenze převzata z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz,  6.11.2019,  autor Milan Bátor  

V úterý 5. listopadu byl v ostravském Domě kultury zahájen Mezinárodní festival slovanské hudby. Úvodní koncert měl jasnou koncepci a zadání. Předehry a vybrané árie z oper Rienzi, Tannhäuser, Lohengrin, Mistři pěvci norimberští a Parsifal operního vizionáře Richarda Wagnera přednesl holandský heldentenor Frank van Aken. Janáčkovu filharmonii řídil dirigent Robert Jindra.

Mezinárodní festival slovanské hudby založil hudební teoretik a pedagog Ostravské univerzity Martin Kajzar, který také v úvodním slovu zasvěceně pohovořil o aktuálním programu a své nové publikaci, věnované přednímu českému pěvci evropského renomé Josefu Aloisu Ticháčkovi. Zahajovací koncert byl této neprávem pozapomenuté osobnosti rovněž věnován. Potěšující byla účast publika – více než dvě třetiny Společenského sálu Domu kultury města Ostravy byly solidně zaplněny věkově velice různorodým publikem.

V úvodu zazněla předehra k opeře Rienzi, kterou Wagner nezařadil do svého bayreuthského kánonu, byť tvoří v jeho díle významný předěl. Tato opera, již sám autor podceňoval v předehře i mnohých dalších partiích, svědčí jasně o zrození operního génia. Janáčkova filharmonie zahrála Rienziho s kultivovanou dynamickou výstavbou, dlouhodechými a čistými žesti (sluší se vyzdvihnout trubky) a dramaticky vzletnými smyčci.

Frank van Aken se ostravskému publiku poprvé představil árií Allmächt’ger Vater z 1. scény a V. dějství opery Rienzi. Klíčovou árii opery zahájil sametový tón hoboje a vzestupný akordický rozklad harfy za doprovodu sordinovaných žesťů, které poukázaly na citlivou souhru a oduševnělou výstavbu. Poetická melodie violoncell a pak už typická nesmrtelná, široká melodie všech smyčců. Aken je na pohled sympatický chlapík a hned v první árii večera ujistil, že je majitelem nosného a zvučného hlasu, ne nadarmo si jej přilákaly přední operní domy, jako jsou MET či Scala. Akenův pěvecký projev byl vytříbený ve všech dynamických odstínech a pečlivý v deklamaci, byť na první dojem po barevné a výrazové stránce nezněl jeho tenor ve všech polohách přesvědčivě. Jeho výkon však postupně gradoval.

Předehra k opeře Tannhäuser s legendární introdukcí klarinetů, lesních rohů a fagotů měla vkusný, spíše živější spád a velmi dobrou gradaci. Znamenité výkony bylo slyšet v trombonech, dřevech, výraznou narativní úlohu dobře sehrály též smyčce. Po předehře následovala dramatická árie Inbrunst im Herzen ze III. dějství téže opery. Zde Aken přednesl obtížný part s velkou charakterizační jistotou a lehkostí. Jeho skvělý smysl pro melodii a úsporná, ale přesná gestika daly tušit též velkou jistotu hereckou, kterou bohužel v koncertním podání nebylo možné rozvinout. „bayreuthský heldentenor“ v Tannhäuserovi potěšil nejen exaltovanou dramatičností, ale též lahodně měkkými výškami a žádoucí vroucností.

Po přestávce došlo na jednu z nejpohádkovějších předeher v hudebních dějinách. Lohengrin je tvůrčím činem naprosto mimořádným. Libreto k této opeře je po jazykové stránce jedním z největších Wagnerových výkonů. Protiklad pohanské moudrosti a křesťanské spásy? Střetnutí bílé a černé mystiky, nebo křehké setkání světa transcendentního a smyslového? Ať už vnímáme poselství této úchvatné operní básně-pohádky-mystéria jakkoliv, vždy je její součástí nadpozemsky překrásná hudební symbolika.

Orchestr se ujal předehry pod Jindrovou taktovkou zodpovědně a citlivě. Svět tajemného, mystického Grálu je vyjádřen hudbou stříbřité záře, světélkujícími a vysokými houslovými tóny. Dirigent Jindra vedl svým přesným, lapidárním gestem jednotlivé nástroje k spolehlivé prokreslenosti, v níž bylo možné snadno identifikovat a „vychutnat“ hlavní motivy. Na předehru navázala árie In fernem land ze III. dějství, která cituje hudbu předehry. Škoda, že protagonisty nenapadlo zahájit ji s Akenem bezprostředně a bez potlesku: postupným příchodem, by pohádkové kouzlo bylo bývalo intenzivnější. Pojetí tenoristy bylo plné krásných momentů, přesto bylo místy znát, že Wagner tuto roli původně koncipoval pro spinto tenora.

Město Mariánské lázně má v případě Richarda Wagnera jedno nikoli bezvýznamné prvenství. Právě zde si totiž skladatel poprvé zaznamenal nápad na nové drama o norimberském ševci. Od té doby však muselo uplynout dlouhých třiadvacet let a žádné jiné dílo kromě Prstenu Nibelungova nevznikalo tak dlouho a komplikovaně. Z opery Mistři pěvci norimberští zazněla nejprve předehra, která natrvalo prolomila jistý ostych publika projevit nahlas své emoce. Po jejím velkolepém závěru došlo k spontánním ovacím. Korunou večera bylo drama plné symbolů Parsifal, jmenovitě árie Amfortas! Die Wunde!, jíž se Aken v řádném programu s diváky rozloučil. Ohlas jeho posledního sólového výstupu byl frenetický, proto se ještě muselo přidávat.

Wagner prostě všemu, co nemohlo promluvit, propůjčil svou hudební řeč: nevěřil, že by muselo existovat něco němého. Nořil se do ranního rozbřesku, lesa, mlhy, propasti, výšky hor, hrůz noci, odlesků měsíce a vyčetl v nich tajnou touhu: chtějí se rozeznít. To věděl už Friedrich Nietzsche. A to překrásné hudební kouzlo se na zahajovacím koncertu přeneslo i na posluchače, které bezmála dvouhodinový program neutahal, naopak, nalil jim do žil novou energii.

Nad dílem Richarda Wagnera se sešli umělci nanejvýš povolaní. Ne každé (výběr některých temp byl diskutabilní a rozezpívání Akenovi také chvíli trvalo) číslo bylo naprosto konzistentní, ale gradace, strhující nasazení Jindry, spolehlivý orchestr a přirozený, nestatický a propracovaný výkon sólisty si získaly sympatie a srdce publika.

Projekt podobně vycizelovaný a dramaturgicky přesvědčivý si zaslouží velký obdiv a uznání. Byl ideálním zahájením tohoto mladého ostravského hudebního festivalu a svědčil o tom, že v jeho čele stojí nanejvýš povolaní lidé, kteří ho připravují s láskou, péčí a hlubokou erudicí.