Janáčkova filharmonie úspěšně zahájila jubilejní 70. koncertní sezonu. Zahajovací koncert se letos odehrál kvůli velkému zájmu dvakrát za sebou v provizoriu kina Vesmír. Ve čtvrtek i v pátek hrál jeden z nejlepších českých orchestrů před vyprodaným hledištěm. Ke spolupráci byl tentokrát přizván jeden z nejlepších světových houslistů současnosti Vadim Gluzman. Provedení řídil šéfdirigent filharmoniků Vasilij Sinajskij.

Houslový koncert D dur Ludwiga van Beethovena je opředen mýtem kultovního díla, které vzniklo   z potřeby vyslovit něco jiného a neoposlouchaného. I z těchto důvodů se stal pro další generace hudebních romantiků doslova pilířem, na kterém stavěli své koncerty Čajkovskij, Dvořák i Brahms. Stačí porovnat rozsáhlé koncepce prvních vět, tóniny a vedení sólového partu.

Izraelský houslista Vadim Gluzman ikonickou hodnotu Beethovenova koncertu rozpoznal a zaujal k tomuto dílu jasné stanovisko: dokud mu nebylo třicet let, rozhodl se, že tento koncert hrát prostě nebude. Takové rozhodnutí má samozřejmě několik rovin. Jednak je svědectvím nepředstírané pokory izraelského umělce, který pochopil, že Beethovenovo dílo není pro mladého umělce, který se teprve hledá, úplně ideálním začátkem. Je to také v hudebním světě poměrně vzácný jev. Daleko častější je přijímat výzvy a něco si dokazovat. I v tomto ohledu Vadim Gluzman překračuje hranice a vede nás k zamyšlení.

Gluzman hraje na velmi vzácné stradivárky, které mají naprosto unikátní zvukové kouzlo. Bylo to zřejmé od prvních tónů první věty, do níž izraelský virtuóz vstoupil iniciativně a s podmanivou hudební barevností. Na pojetí houslisty upoutala od počátku technická brilance a vynikající rytmické cítění. Tyto aspekty možná poněkud zastínily osobitější členění frází sólisty, které podle mého dojmu nepůsobily ještě osobně, ale spíš jako zadání.

Výrazně jiný pocit jsem si odnesl z meditativní druhé věty s tempovým označením Larghetto. V té byl Guzman od prvních tónů osobnější a naléhavý. Jeho nástroj nejen krásně zněl, ale více „zpíval“.  Spojení exkluzivní interpretace s vytříbeným pojetím provázelo také finální třetí větu v rondové formě. K Beethovenovu koncertu existuje několik sólových kadencí, přičemž asi nejčastěji se používají ty, které napsal Fritz Kreisler. Gluzman zvolil jiné řešení a v obou krajních větách zahrál polystylové kadence, jež vytvořil geniální skladatel Alfred Schnittke. Jeho kadence mají pověst kontroverzního díla, snad proto, že přináší do Beethovenova díla optiku tvůrce sklonku 20. století. Domnívám se však, že nikdo nevnesl do tohoto koncertu tolik pochopení jako právě zmíněný rusko-německý skladatel. Gluzman svou volbou naznačil, že hudba překonává veškeré hranice a konvence, které jí přisuzujeme. Naopak, ti největší mistři dokázali jejím „jazykem vyslovit názory a myšlenky s nadčasovou platností. S respektováním tradic, ale současně i vědomím nutnosti jejich permanentní aktualizace.

Gluzman ukázal, že jako prvotřídní světový houslista má morální integritu a schopnost rozlišovat hodnoty. Jeho přídavek od velkého ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova byl potvrzením, že hudba musí vypovídat také o jiných než konzumních a relaxačních potřebách. Vystoupení izraelského houslisty bylo v tomto ohledu opravdu velkým zážitkem.

*

Tradiční vzorce nám říkají, že neuběhne diskuse, v níž by současně se jménem Dmitrije Šostakoviče nezaznělo také jméno Stalin. Těžko říct, jestli je taková politická sémantika podsouvána geniálnímu ruskému skladateli úplně právem. V jeho hudbě lze samozřejmě slyšet různé metaforické narážky a nápovědi, nicméně jde především o unikátní charakteristiku, která dělá z Šostakovičovy hudby záležitost rozpoznatelnou na první poslech. O kolika autorech 20. století to můžeme s takovou jistotou říct? Ruku na srdce, mnoho jich nebude.

Šostakovič nepochybně více či méně reagoval na zadání, požadavky a umělecké doktríny panoptikálního komunistického režimu. Vyplývá to nepochybně také z jeho 9. symfonie Es dur, která vznikla v roce 1945 na soumraku 2. světové války. Šostakovič o této době zanechal svědectví ve své autobiografii O době a o sobě: „Svým charakterem se 9. symfonie ostře odlišuje od mých předchozích symfonií – Sedmé a Osmé. Jestliže Sedmá i Osmá měly tragicko-heroický charakter, pak v Deváté převládá průzračná, jasná a radostná nálada.“

Je pravdou, že pohodová atmosféra první věty, simplifikovaná forma a četné humorné prvky sbližují Šostakoviče až s některými díly jeho velkého předchůdce Josepha Haydna, který si také rád tropil šprýmy. Jenže u Šostakoviče je hudební humor poměrně rozsáhlé spektrum příznakově odlišných emocí.

Dlužno říci, že Vasilij Sinajskij dokázal v jemném odstínění vtipných, uvolněných, ironických až sarkastických nálad dobře „číst“ a vedl orchestr k pojetí chápavému a uvědomělému. Barvitost deváté však není jen o nadsázce a karikatuře. Šostakovič ovládá podobně jako jeho skvělý předchůdce Mahler rafinovanou hru s banálními motivy a tématy, které zasazeny do nového kontextu, dostávají naprosto odlišný význam. Tato metoda u Šostakoviče není nikdy vedena jako intelektuální hádanka, ale má poměrně jasně dešifrovatelné parametry. Také tyto aspekty Sinajského nastudování dokázalo zohlednit. Bylo jadrné, stroze přímé a sebevědomé.

Volba temp, odlišná stylizace jednotlivých vět a především vytříbené výkony filharmoniků v společných tazích i sólových rolích. To byly zásadní atributy provedení zahajovacího koncertu. Z jednotlivých nástrojů uveďme alespoň brilantní pikolu, mysteriózní klarinetové sólo a recitativní zádumčivý sólový fagot. Příznačný byl také zvuk smyčců a přesné a ideálně dynamicky vypointované perkuse.

Během zahajovacího koncertu napadnou člověka různé myšlenky. Z ústa pana ředitele Jana Žemly, který během svého působení přivedl Janáčkovu filharmonii se svým týmem a skvělými interprety na výsluní české a troufám si neskromně říct, že i evropské hudební kultury, zaznělo během úvodního projevu slovo „provizorium“. Všichni víme, co je tímto provizoriem myšleno a vědí to také aktuální představitelé politické reprezentace města. Není nutné připomínat, jaký je dnes poměr k jedné z nejstarších výsep a největších zázraků lidské civilizace, kterou je obecně kultura. Je to spíše podceňování než vztah, je to nepochopení než chápání, je to neúcta než respekt a vědomí souvislostí.

Vejce a sliby se snadno rozbíjejí. Nezbývá než doufat, že Ostrava bude v dalším roce nejen pro tuto malou zemi, ale pro Evropu a celý svět zářným příkladem, že právě opačný trend má ve chvíli rozkladu všech hodnot největší smysl a důvod podpořit. Neděláme to pro sebe.

Zahajovací koncert se kvůli velkému zájmu a malé kapacitě v provizoriu kina Vesmír konal ve čtvrtek a v pátek, recenze je psaná z pátečního koncertu.

Zdroj: Recenze převzata z webu ostravan.cz, 7. 10. 2023, autor Milan Bátor, foto Petr Hrubeš.