Mohu říct, že nařízená pravidla mi osobně nijak nevadila, stejně tak rouška na obličeji se daly snést. Pořád lepší než nesmyslné a drakonické zákazy a rušení koncertů, které jsme zde v Ostravě zažili v minulých měsících. Po úvodní zdravici ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava Jana Žemly už se k filharmonii přidal i ruský dirigent Daniel Rajskin a zahájení sezony mohlo začít.

Úvod byl vskutku zahřívací. Moravské tance Leoše Janáčka jsou jakousi prenatální skladatelovou syntézou valašského folkloru s klasickým symfonickým orchestrem. V pěti tancích s názvy Kožich, Kalamajka, Trojky, Silnice a Rožek se mohly známé lidové melodie v poměrně tradiční instrumentaci a harmonizaci, která jen dávala tušit, kam za pár let hukvaldský mistr dozraje v známějších Lašských tancích.

Druhou skladbou programu byl Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 Antonína Dvořáka. Skladba vznikla v roce 1876, bylo to tedy v roce Moravských dvojzpěvů, které Dvořákovi přinesly štěstí a mezinárodní ohlas. Svou velkorysou stavbou klavírní koncert nezapírá vlivy Johannese Brahmse, ostatně proč by to také Dvořák dělal? Brahms byl pro něj, stejně jako pro většinu tehdejších skladatelů, mezinárodně respektovaný umělec.

Klavírní koncert hned od počátku orchestrálního úvodu dává tušit, že půjde o dílo mimořádně osobní a niterné. Dvořák ovšem expandovanou sonátovou formu v první větě naplnil zcela osobitým, zemitým a jadrným hudebním obsahem. Melodika se rozlévá do tří nádherně kontrastních témat, jež se objevují v různém pořadí v sólovém partu i orchestru.

Opavský klavírní fenomén Lukáš Vondráček vstoupil do Dvořákovy hudby s rytmickou pregnancí a velkým entuziasmem. Dramatickou naraci sólového partu dokázal rozehrát v dynamice, která svou razancí a barevnou vrstevnatostí skvěle komunikovala s orchestrálním doprovodem. Nádherná byla jeho sametová pianissima, absolutně přesné a souvislé všechny běhy a pasáže, které probíhají větou.

Druhou větu Andante sostenuto hned v úvodu mazlivě rozezněl skvěle lesní roh, k němuž se subtilně a dynamicky něžně připojil orchestr. Následoval úchvatný dialog klavíru s filharmonií, který dýchal nostalgií s občasnými náznaky úsměvu. Nádherné instrumentální výkony ovšem bylo možné slyšet v příčných flétnách, klarinetech i žesťových nástrojích. Celá druhá věta má vášnivě bolestný rozměr, který strhuje svou tlumeně tušenou i tryskající náruživostí a interpretům se povedlo různé emoce báječně rozeznít.

Finální Allegro con fuoco se vrací k výrazové mužnosti a strohé drsnosti první věty. Slovo si hned v úvodu bere v ostře rytmizovaném tématu sólový klavír. Lukáš Vondráček zahrál hlavní melodickou myšlenku s vynikající pregnancí a noblesou. Ale nebyl by to Dvořák, aby se nevytasil s něčím nečekaným a zcela novým. Po četných instrumentálních bězích se rozeznělo v klavíru téma tak hravé a perlivé, jako by někdo spontánně tančil. Také kontrastní lyrickou myšlenku zahrál Vondráček s líbeznou měkkostí svého flexibilního úhozu, jehož témbrová variabilita je skutečně mimořádná. Prokázal to v samotném závěru, kde mu nechyběla energie k mimořádnému dynamickému rozletu a nekompromisně přesné souhře s orchestrem.

Od dob průkopnické interpretace Svatoslava Richtera až po současné nahrávky Iva Kahánka či Olega Polianského se Dvořákův koncert postupně vrátil na výsluní světových pódií. Výkon Lukáše Vondráčka s Janáčkovou filharmonií za řízení Daniela Rajskina se rozhodně zařadil k jednomu z nejlepších živých provedení této skladby v její historii.

Lukáš Vondráček nezapomněl po vřelém potlesku celého sálu vestoje ani na přídavek. Zvolil preludium Potopená katedrála Clauda Debussyho a zahrál jej opět způsobem, který vyvrací zažité mýty. To už nebyl jemně nařasený impresionismus se svou intuitivně tušenou dynamikou. To byla skutečná katedrála ve své goticky vzletné dynamické výšce, kterou tento mladý fenomén vystavěl pomocí rafinovaně a umně modelovaného tónu a dynamické gradace, jež mne až šokovala. Možná to bylo pojetí zcela nové a spektakulární.

Co lepšího však může interpret udělat, než vnést do skladby svůj vlastní názor a dát mu svrchované technické a výrazové zázemí? Vondráček je v tomto přístupu k tradičnímu repertoáru skutečně novátorským a přemýšlivým umělcem, který se vymyká obvyklému českému standardu, jenž se drží někdy až úzkostlivě v nalajnovaných hranicích. Možná může jeho pojetí pro někoho vyznít až rebelsky a neuctivě. V umění však nelze ustrnout na jednom místě a Vondráčkova cesta je podložena natolik přesvědčivými argumenty, že ji nelze než přijmout a s obdivným uznáním akceptovat. Byl to skutečně nevšední zážitek a bylo zřejmé, že i pro opavského rodáka to je po více než půlroční vynucené pauze velmi osobní večer.

U mistra Dvořáka, který mohl také docela dobře být mistrem řeznickým, nebýt své vrozené umíněnosti, se zůstalo i po přestávce. Scherzo capriccioso pro velký orchestr, op. 66 napsal Antonín Dvořák v dubnu roku 1883. Název Scherzo označoval v minulých staletích veselou či žertovnou hudební skladbu, od dob Beethovena tvořilo také třetí větu některých symfonií. Příčestím capriccioso chtěl rozšafný Dvořák ještě více podpořit a zdůraznit rozmar, který jeho skladba může asociativně vzbuzovat. Jakousi žertovnou a šibalskou nestálost a mazanost, lze zaslechnout v proměnlivé náladovosti a vrtošivosti této kompozice. Scherzo capriccioso se stalo od své premiéry 16. května 1883 oblíbenou koncertní trvalkou světových dirigentů a je tomu tak z pochopitelných důvodů dodnes.

A hra Janáčkovy filharmonie vynikala i v této skladbě skvělými vlastnostmi. Znamenité byly výkony lesního rohu a anglického rohu. Rajskin velmi sofistikovaně odstínil tři odlišná témata, našel v triu prudký a bouřlivý temperament i graciózní tanečnost a filharmonie pod jeho elegantním a muzikálním řízením hrála jakoby pro radost a ne z povinnosti. Alespoň mně se to tak po celý večer zdálo.

Závěrečnou kompozici bych správně neměl vůbec komentovat. Mám totiž individuální slabost pro dílo ruského génia Dmitrije Šostakoviče a každé živé provedení jeho skladby je pro mne osobně sváteční událostí. Samozřejmě, že záleží také na provedení, které pokaždé nebývá referenční. Jenomže tentokrát měla Janáčkova filharmonie s Rajskinem ještě trumfy v rukávech.

Šostakovič svou 9. symfonii napsal při příležitosti vítězství světa nad nacistickou hrůzovládou. Odborná i laická veřejnost se těšila na završení trilogie, které započala epochální a bitevní 7. symfonie „Leningradská“, následována psychologicky beznadějnou, drtivou 8. symfonií. Očekávala se pompéznost, lesk a salvy slávy. Co přišlo, vyrazilo všem tak trochu dech. Opět vylezli kostlivci ze skříní s trapnými výkřiky o „formalismu“. Naštěstí v umění funguje všechno jinak než v běžném životě a většinou se kvalitní a geniální dílo prosadí. V případě Šostakoviče se tak stalo kuriózně brzy, už během jeho vlastního života.

Interpretace Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Daniela Rajskina byla opravdu „šostakovičovská“. Nepostrádala typickou ruskou brilanci, ani skladatelovu charakteristickou nadsázku, karikaturu a perzifláže oficiálně proklamovaných hesel o tom, jak má vypadat oslavná skladba. Geniálně namíchaný koktejl úlevného pocitu z konce zrůdné mašinerie, ale současně obavy z toho, co bude následovat, vyjádřil Šostakovič úžasnými hudebními myšlenkami. Klíčové byly skvělé výkony hráčů na klarinet, fagot a žesťové nástroje, ale také skvěle znějící smyčce a důrazné perkuse. Filharmonie s Rajskinem se nezdráhala zahrát tuto symfonii, jak se sluší a patří. Nic úzkoprsého a přízemního, ale naopak závažné a filozoficky přesvědčivé hudební svědectví, které na rozdíl od bombastických oslav vítězství, vidělo pronikavě a mnohem dál než současníci.

Janáčkova filharmonie zahájila svou sezonu přesvědčivě. Skvostná dramaturgie a znamenité výkony všech účinkujících svědčí o tom, že se v Ostravě nezaleknou ani některých omezení, jež mají za cíl zvýšení bezpečnosti a eliminaci možných zdravotních rizik. Opravdu stojí za to na živé koncerty chodit.